Martina Farana z Klasiky+ o Monumentálním Lisztovi

Christus vincit, regnat, imperat. Monumentální Liszt v Ostravě

„Ze sólistů je nezbytné vyzdvihnout zejména Romana Hozu, který se ujal role Krista.“

„Bylo zřejmé, že členové sboru nepřišli pouze odzpívat.“

„V podání dirigenta Marka Šedivého působilo dílo nejen jako hudba, ale jako skutečný zápas, v němž se utkává tělo, duch a víra.“

Hudba má jedinečnou moc otevírat dveře do jiných časů a jiných řádů. Člověk, který vstoupí do prostoru katedrály a usedne do lavice, se ještě před zazněním prvního tónu ocitá tváří v tvář něčemu, co přesahuje jeho bytí: tichu, architektuře, historii i poselství. Nad kněžištěm ostravské katedrály Božského Spasitele se skví nápis „Kristus vítězí, kraluje, vládne“. Nenápadný a mnohými návštěvníky často přehlížený fragment, jehož obsah se 18. září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu propojil s hudbou v jediný celek; s prvními tóny Lisztova oratoria Christus nápis ožil. Zdálo se, že Lisztovo poselství, formulované před více než sto padesáti lety, se znovu stalo přítomností – a Ostrava jeho jevištěm.

Lisztovo oratorium vznikalo v době, kdy se skladatel, označovaný často jako „ďábelský pianista“, stále více obracel k duchovním tématům. Byl fascinován rolí hudby jako prostředku duchovní proměny a hledal nový žánr, který by spojoval symfonickou báseň s liturgickou inspirací. Christus tak není ani čistě koncertní, ani liturgické dílo – je to cosi mezi, velkolepý hudební obraz, který zrcadlí dějiny spásy. A snad právě proto působí tak silně i dnes: nepůsobí jako muzeální relikt, ale jako aktuální svědectví.

Lisztovo oratorium je rozsáhlou hudební freskou, v níž se posluchač v jednom večeru skutečně vydává na cestu celým Kristovým životem – od narození až po vzkříšení. V první části Weihnachts-Oratorium (Vánoční oratorium) jsme byli svědky zvukově téměř ikonických obrazů: orchestrální předehra na adventní introit Rorate coeli desuper, něžné Pastorale a Andělské zvěstování až po hymnické Stabat Mater speciosa.

Ve druhé části Nach Epiphania (Po zjevení) se otevřely hlubší duchovní perspektivy: Blahoslavenství, Modlitba Páně, Založení církve. Zde se jasně ukázalo, jak Liszt promýšlel nejen hudební, ale i teologickou architekturu díla – od radostné zvěsti k duchovnímu zakotvení a institucionálnímu rozměru církve. Fascinující bylo sledovat, jak se orchestru i sboru dařilo vyjádřit tyto různé polohy: od niternosti modlitby až k mohutnému zvuku zakládající se církve. V akustice katedrály ovšem častěji vystupovaly do popředí dechové nástroje – jejich průraznost občas zakrývala smyčcovou sekci, ale nelze to hodnotit jako nedostatek. Je to spíše zákonitost prostoru, který má vlastní akustickou logiku.

Třetí část Passion und Auferstehung (Utrpení a vzkříšení) pak představovala dramatický oblouk celého večera. Od Tristis est anima mea, kdy baryton Romana Hozy přinesl hluboký, ztišený a přitom nesmírně působivý moment bolesti, přes monumentální Stabat Mater dolorosa až k velikonočnímu hymnu O filii et filiae a závěrečnému Resurrexit. Bylo to hudební drama lidstva: bolest, smrt, ticho – a poté výbuch radosti, víry a vítězství.

Projekt s názvem Monumentální Liszt, součást letošního Svatováclavského hudebního festivalu, byl výjimečným dramaturgickým činem. Nároky na provedení tohoto oratoria jsou značné, a i proto se v českém prostředí objevuje jen zřídka. V Ostravě zazněl zmíněný Lisztův opus vůbec poprvé – už to samo o sobě z něj činí mimořádnou událost. O to zásadnější je skutečnost, že byl svěřen výhradně ostravským interpretům: Sboru a orchestru opery Národního divadla moravskoslezského, sólistům z jejich okruhu a dirigentu Marku Šedivému. Tato instituce je sice respektovanou stálicí české operní scény, avšak její orchestr a sbor jen zřídkakdy vystupují mimo divadelní budovu. Přenést se do katedrálního prostředí, vypořádat se s jeho nástrahami a zvládnout Lisztovu monumentální partituru znamenalo opustit komfortní zónu.

O to silnější byl dojem, když se ukázalo, že tento soubor dokáže na takové výzvě vyrůst. Orchestr hrál s velkým nasazením a přestože akustika zvýhodňovala průraznost dechových nástrojů před smyčci, celek působil soudržně a barevně. I díky přípravě sbormistra Jurije Galatenka podal Sbor opery Národního divadla moravskoslezského výkon, který by obstál na velké evropské scéně: zaujatý, vyrovnaný a technicky přesný, navíc nesený nadšením, které se přenášelo i do publika. Bylo zřejmé, že členové sboru nepřišli pouze odzpívat svou povinnost, ale že vkládají do interpretace opravdovou radost ze zpěvu.

Ze sólistů je nezbytné vyzdvihnout zejména Romana Hozu, který se ujal role Krista. Jeho baryton se vznášel z ambony jako hlas autority, který není patetický, ale přirozeně přesvědčivý. V okamžiku, kdy zaznělo „Tristis est anima mea“, měl člověk pocit, že neslyší pouhého zpěváka, ale postavu, která promlouvá z hloubi evangelia. Také ostatní sólisté byli skvělí – soprán Veroniky Rovné zářil ve vrcholných momentech, mezzosoprán Lucie Hilscherové dodával barvu a citlivost, tenor Martina Šrejmy byl jasný a průrazný a bas Martina Gurbaľa pevný a majestátní.

Zvláštní uznání si zaslouží dirigent Marek Šedivý. Jeho vedení bylo nejen energické a fyzicky intenzivní, ale především umělecky přesvědčivé. Dokázal udržet monumentální tříhodinový celek pohromadě, dát mu dramatický oblouk a přitom neztratit jemné detaily. Gesta byla jasná, přehledná a zároveň strhující, orchestr a sbor vedl spíše spoluprožíváním než pouhým taktováním. V jeho podání působilo dílo nejen jako hudba, ale jako skutečný zápas, v němž se utkává tělo, duch a víra.

Za výborně zvládnutou považuji i organizaci produkce festivalu – s ohledem na rozsah díla byly zařazeny dvě přestávky, což publiku umožnilo odpočinek mimo prostory katedrály a rovněž vstřebání poselství jednotlivých částí. Celý večer tak plynul bez rušivých momentů, a přestože dílo trvá několik hodin, čas se zdál být suspendován.

V závěru, když zaznělo Resurrexit a triumfální finále sboru a orchestru, spojil se hudební zážitek s oním nápisem nad kněžištěm: Kristus vítězí, kraluje, vládne. Bylo to, jako by Lisztova hudba a ostravská katedrála na chvíli splynuly v jediný celek. Hudba se stala architekturou a architektura hudbou. Koncert Monumentální Liszt byl událostí, která ukázala sílu a potenciál ostravských souborů. Potvrdil, že i ansámbly, které běžně působí v rámci operního domu, mohou v okamžiku, kdy opustí své zázemí, předvést výkon evropských parametrů. Bylo to svědectví, že Ostrava nepotřebuje jen přejímat, ale dokáže tvořit – a že hudba, když je hrána s opravdovým zaujetím, se stává vítězstvím. Stejně jako Kristus v závěru Lisztova díla.