Rozhovor pro redakci SHF: Jiří Slavík a jazz mezi náklaďáky
Jedním z poslání Svatováclavského hudebního festivalu je dávat prostor umělcům spojeným s Moravskoslezským krajem, což je i Váš případ. Jako rodák z Havířova se při vystoupeních vracíte doslova domů – co pro Vás tento návrat znamená?
Hrát v kraji, odkud pocházím, je vždycky speciální pocit, jelikož často dorazí i lidé, kteří mě znají od malička. Člověk může procestovat spoustu zemí, nicméně když po čase opět vystoupí na místech, kde s hudbou začínal, vždycky se mu to připomene – a o to silnější zážitek to pak je.
Na projektu Nostalgia spolupracujete se svými bývalými profesory z Royal Academy of Music
v Londýně. Jaké je to sdílet pódium s jazzovými legendami, od kterých jste se kdysi učil?
Je to pro mě obrovské potěšení a radost, která je navíc podmíněna tím, že tato spolupráce byla iniciována z jejich strany. Nyní už je to třetí rok, co spolu takhle hrajeme, takže jsme mezitím měli možnost lépe se poznat a vzájemně se sžít. Naše turné mívají i velký lidský rozměr, kdy se spolu bavíme o všemožných tématech při cestování a po koncertech, na což se také velmi těším.
SHF není jen o hudbě, ale také o jedinečných místech, kde se koncerty odehrávají. Váš koncert proběhne v netradičním prostředí Muzea nákladních automobilů Tatra v Kopřivnici – tedy „mezi Tatrovkami“. Jak toto prostředí vnímáte a jak podle Vás ovlivní zážitek posluchačů?
Jazz je hudba, která může vždy reagovat na dané prostředí a snažit se mu co nejlépe přizpůsobit v daném momentu, o což se pokusíme i v Kopřivnici. Myslím, že je skvělé, že se hudba tak významného festivalu neprovozuje pouze v obvyklejších koncertních prostorech. Pakliže se nám to podaří zvukově vyladit a správně nastavit, myslím, že to i pro diváky bude zážitek s přidanou hodnotou.
V rámci koncertních aktivit SHF jste již v minulosti vystupoval. Jaký je Váš vztah k tomuto festivalu?
SHF uvedl již celou řadu mých koncertních projektů, za což jsem obrovsky vděčný a velmi si toho vážím. Byly to koncerty jak jazzové, tak i folklorní ve spolupráci s VUS Ondráš. Všichni vědí, že tento festival je dílem Igora Františáka, kterého znám od svého útlého dětství, takže si zde připadám vlastně jako doma v obýváku. (smích)
Vedle toho, že jste skvělý jazzový muzikant, jste i skladatel. Jak byste popsal svůj kompoziční styl
a způsob, jak hudbu tvoříte? Jak velkou roli ve Vaší tvorbě hraje práce s textem?
Tvoření hudby je pro mě především hra a velmi záleží na tom, kdo ji má nakonec hrát – podle toho totiž nejvíce rozhoduju, jak by měla znít. Tím pádem je žánrově i stylově velmi rozmanitá a těžce by se mi zařazovala do jedné kategorie. Pakliže je to hudba na zakázku, přistupuju k tomu jako architekt, který chce na jednu stranu uspokojit zadavatele, na druhou stranu by chtěl do daného projektu otisknout i vlastní pohled a názor. S textem pracuji velmi rád, jelikož ho lze hudebně zpracovat z mnoha různých úhlů pohledu. Text byl zcela zásadní např. při práci na projektu Cesta světla, který byl na SHF uveden dokonce na třech ročnících za sebou. Zde jsem se snažil hlavně hudebně dokreslit příběhy, které vyjadřovala slova daných vánočních písní.
Nedávno jste získal pozici profesora jazzu na prestižní univerzitě v Linci, čímž jste se stal doposud jediným Čechem, který takové místo zastává. Jak tuto zkušenost vnímáte a jaký je Váš pohled na práci s mladými hudebníky?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel a nejsem si vůbec jistý, že jsem jediný. Jsem velmi rád za tuto novou příležitost, která by zároveň mohla být i impulzem k většímu propojení mezi českou a rakouskou jazzovou scénou, minimálně na úrovni vysokého školství. S mladými hudebníky jsem pracoval celý život a sám se stále cítím jako jeden z nich, takže mi to přijde velmi přirozené.
Kdybyste měl možnost vybrat si projekt nebo muzikanta, se kterým byste chtěl spolupracovat bez ohledu na finance, čas, prostor – co nebo kdo by to byl?
Tuto ambici zahrát si s nějakou hvězdou či legendou jsem už opustil, i proto, že jsem něco takového už párkrát zažil a následně v průběhu času zjistil, že ta nejlepší hudba vzniká mezi lidmi, kteří spolu především hrát chtějí a lidsky si rozumějí. Pakliže mezi nimi takovéto spojení neexistuje, jejich vzájemná hudba nepůjde tolik do hloubky.
redakce SHF
