The post Video-ohlédnutí: Collegium 1704 / Ostrava 2025 appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Začněte sledovat naši novou Facebookovou stránku SHF – Svatováclavský hudební festival, kde můžete vyhrát 2 vstupenky na koncerty:
Plachetka & Švec: Písňový recitál 
Dasha & Epoque Quartet

Jak soutěžit?
1) Na naší nové Facebookové stránce SHF – Svatováclavský hudební festival klikněte vpravo nahoře „Sledovat“
2) Dejte příspěvku o soutěži „To se mi líbí“
3) Do komentáře napište, na jaký koncert byste chtěli vstupenky vyhrát a s kým byste na koncert vyrazili

Sdílení této soutěže s vašimi přáteli není povinné, ale budeme rádi, když se o soutěž podělíte s dalšími milovníky vážné hudby.

Soutěžíme do 8. února do 23:59 a poté vyhlásíme 2 výherce v komentáři pod příspěvkem.

Dva výherci dostanou dvě vstupenky na daný koncert. Výhra bude odeslána elektronicky emailem získaným od výherce.
Stejná osoba se může v době trvání soutěže účastnit soutěže pouze jedenkrát. Společnost Facebook není pořadatelem soutěže, a nijak ji nesponzoruje, ani s ní nesouvisí.

Detailní pravidla soutěže naleznete zde.

The post Soutěžte o vstupenky na našem novém facebooku! appeared first on Svatováclavský hudební festival.

The post VOCES8 – vstupenky na výjimečný koncert appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Dárkové vouchery můžete zakoupit v hodnotě 500 Kč, 1 000 Kč a 2 000 Kč. Jsou ideální pro všechny, kteří chtějí darovat kulturní zážitek, ale nechtějí trávit čas výběrem konkrétního koncertu nyní.

Jak to funguje?
Zakoupíte voucher nyní, třeba pod stromeček. Během roku si obdarovaný v klidu vybere, který koncert 23. ročníku festivalu ho nejvíce láká, a voucher kdykoli vymění za platné vstupenky. Žádný spěch, jen pohodlná svoboda výběru.

Vánoční bonus zdarma
Ke každému voucheru si můžete zvolit jeden dárek zdarma podle svého vkusu:
• festivalový plecháček,
• CD,
• nebo DVD.

Vánoční voucher je skvělý způsob, jak darovat kulturní zážitek, který si obdarovaný přizpůsobí přesně podle sebe. Jednoduché, elegantní a především osobní.

Prodej voucherů s dárkem probíhá online, v kanceláři na Dr. Šmerala 6 nebo v ostravských infocentrech.

Vybírejte variantu voucheru s dárkem zde: https://shf.enigoo.cz/app/ticketshf/products

• Voucher je možno uplatnit za dostupné vstupenky v kanceláři na adrese Dr. Šmerala 6, Ostrava – Moravská Ostrava 702 00 či on-line.
• V hodnotě zakoupeného voucheru vybírejte koncerty na www.shf.cz či přímo v kanceláři, program 23. ročníku odkryjeme v březnu 2026.
• Voucher není platnou vstupenkou na koncert.
• Částka za vybrané vstupenky musí být vyšší nebo stejná jako hodnota voucheru, případný rozdíl je pak nutné doplatit do plné ceny nákupu. Nelze zakoupit vstupenky v nižší hodnotě, než je hodnota voucheru.
• Voucher není směnitelný za peníze.
• Platnost voucheru je uvedena na samotném voucheru a platí pouze pro koncerty 2026.

Způsob doručení dárku

• Vyzvednutí osobně v kanceláři na adrese Dr. Šmerala 6, Ostrava – Moravská Ostrava 702 00
• Při koupi voucheru přímo na ostravských infocentrech.
• Balíkovna (+85,00 Kč)

The post Vánoční nabídka voucherů Svatováclavského hudebního festivalu appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Fotogalerie

+4 fotografie

Program koncertu:

Georg Friedrich Händel (1685–1759):
Chandos Anthems 10, HWV 255
Varhanní koncert „Kukačka a slavík“, HWV 295
Vodní hudba, výběr ze suit I-III, HWV 348-HWV 350 (Ouverture, Adagio e staccato, Bourree, Menuet, Sarabande, Gigue, Menuet, Rigaudon 1&2)
Chandos Anthem 6, HWV 251b

Musica Gloria (Belgie):

Beniamino Paganini & Nele Vertommen – umělecký vedoucí
Maria Ladurner & Ella Marshal Smith – soprán
Sophia Faltas & Pieter De Praetere – alt
Adriaan De Koster & André Pérez Muíño – tenor
Thomas Vandenabeele & Vincent Berger – bas
Nele Vertommen – hoboj, zobcová flétna
José Rodrigues Gomes – fagot, zobcová flétna
Tomoe Badiarova & Marieke Vos – housle
Lena Rademann – viola, housle
Anne-Linde Visser – violoncello
Beniamino Paganini – varhanní pozitiv, cembalo

The post Záznam koncertu Musica Gloria z ročníku 2024 na ČT art appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Fota SHF.

Svatováclavský hudební festival patří mezi nejkreativnější festivaly České republiky. Zářijovou šňůru projektů každý rok končí ve svatováclavský den 28. září a večer je pokaždé něčím výjimečným. Letos jsem z něj měl opět sváteční dojem. V ostravské Katedrále Božského Spasitele zazněla zásluhou dirigenta Philippa Bernolda česká premiéra (!) oratoria Julese Masseneta (1842-1912) Eva z roku 1875. Překvapivě dobří byli sólisté, dva Francouzi a jeden Ukrajinec s francouzským občanstvím: lyrická sopranistka Claire Antoine, mladodramatický tenorista Léo Vermot Desroches, barytonista Ihor Mostovoi. Naopak nepřekvapivě skvělá byla obě tělesa – Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno, který místo profesora Fialy perfektně připravil sbormistr Joel Hána.

Přiřazovat toto dílo ke vznícené spiritualitě Evropy v 2. polovině 19. století by bylo přehnané. Se starozákonní předlohou pracuje libretista Louis Gallet velkoryse v celku i v detailech – strom poznání přejmenoval v duchu francouzského osvícenství na l´arbre de la science (strom vědy), zakázané ovoce je fruit de l´amour (ovoce lásky), had není personifikován a jeho roli převzaly Voix de la nuit – Hlasy noci. Všechno je v podstatě abstrakce po francouzsku.

Co napsat zkratkovitě o hudbě mystéria Eva? Musím se přiznat, že Massenet nikdy nepatřil mezi mé oblíbence 19. století. Za bolševika jsem na studiích občas hrával Meditaci, v 90. letech jsem se seznámil s operami Manon a Werther a musím pravdivě dodat, že jsem se k nim už nevrátil. (Předpokládám že k mé škodě už nepoznám opery Chérubin, Le Cid, Esciamonde, Herodiade, Le Roi de Lahore, Roma a nejspíš ani  Klavírní koncert Es dur.) V encyklopedii najdete, že je řazen k žánru opéra lyrique, což je jen částečně podařená odpověď na grand opéra a zbytek Evropy. Nevím jaký to byl člověk, ale kdybych měl soudit podle jeho hudby, musel být extrémně emocionální, měl rád intimitu, hudební psychologii. Byl velmi dobrý v postihování nálad, exotiky, měl výborný cit pro orchestraci, drama, synergie mezi profánností a spiritualitou a co je důležité, neměl problém s vynalézáním  výrazných melodií. To vše se projevuje i v mystére Éve, v němž se pokusil zpracovat téma biblické první ženy, její stvoření, pád a vyhnání z ráje. Na rozdíl od oratoria Marie-Magdaleine je ale libreto Louise Galleta přece jen slabší. Literární předloha je tak vágní‚ že nemohlo vzniknout silné libreto. Bohužel nebylo možné se opřít o pevný liturgický základ typu Requiem, Stabat Mater, mešní texty, takže základem byla fantazie libretisty a ta měla evidentně limity. Hlavní je hudba a ta je silná. Na rozdíl třeba od uzavřených čísel Dvořáka (Svatá Ludmila) je zde tok prokomponované struktury, jež je přeplněná výraznou melodikou a záplavou emocí, a to jak u sólistů a sboru, tak v orchestru.

Tím se dostávám k interpretaci. Dirigent a skvělý flétnista Philippe Bernold je pevně spjat s českým a slovenským hudebním životem, je mistrným interpretem francouzské hudby. Na SHF provedl řadu opusů svých rodáků, zaujal mě především Berlioz (Faustovo prokletí, Dětství Ježíšovo, Letní noci) a Ravel (Šeherezáda). Do Ostravy přivezl zajímavé sólisty. Mladičká sopranistka Claire Antoine, jejíž mezinárodní kariéra začala v roce 2022 v Belgii, bez problému střídá romantismus s barokem, Pucciniho a Zemlinského s Rameauem. Má brilantní lyrický hlas a Evu zazpívala pozoruhodně dobře. (Dovolím si však radu – přísně si hlídat svůj obor, vibráto a říkat ne.) Překvapením byl pro mě tenor Léa Vermota-Desrochese. Kovově zvonivý hlas by mohl časem získat důležitou pozici na prestižních jevištích a pódiích. Zpívá sice i francouzské baroko a Mozarta, ale jeho síla asi bude spíše v hudbě od velké a lyrické francouzské opery a Rossiniho po hudbu klasiků 20. století. Role Vypravěče v Evě byla pěvecky dokonalá. Třetím protagonistou byl barytonista Ihor Mostovoi. Narodil se v Mariupolu, městě, které Rusové v roce 2022 v podstatě srovnali se zemí včetně tamního divadla, kde zemřely pod sutinami stovky dospělých Ukrajinců a dětí. Tomu se naštěstí vyhnul, protože před ruskou okupací studoval na Západě. Uspěl v mnoha soutěžích a grantech v Evropě a Americe. Mimořádně nadějný hlas, který má potenci dalšího rozvoje. V Ostravě mohl mimikou více komunikovat s pěveckou partnerkou. Nicméně pěvecky snad nemohlo být provedení lepší. Báječný byl výkon obou těles. U orchestru byl základem charismatický dirigent, u sboru pečlivé nastudování sbormistra. Výsledek? Událost evropského významu, která měla být studiově zaznamenána.

28. září sice skončil Svatováclavský hudební festival, ale gurmánské hudební požitky Igora Františáka, který pořádá SHF, tím neskončily. Pod hlavičkou Hudební výlety, z. s., pořádá na Ostravsku projekty, které stojí za to navštívit.  Podívejte se na www.hudebnivylety.cz. Za sebe doporučuji 12. říjen – Musical Florea, 30. říjen – For Several Friends, 8. prosinec – Vánoce s VUS Ondráš a 11. prosinec – Zemlinského kvarteto.

Luboš Stehlík, Polyharmonie

The post Recenze Luboše Stehlíka: Eva v Ostravě – Událost evropského významu appeared first on Svatováclavský hudební festival.

The post Podívejte se na rozhovor s Markem Ebenem a Tomášem Thonem z koncertu v Ludgeřovicích appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Závěr letošního Svatováclavského hudebního festivalu, který se již tradičně konal v Katedrále Božského Spasitele v Ostravě 28. září 2025, přinesl skutečný dramaturgický klenot – vzácné koncertní provedení oratoria Julesa Masseneta Eva, jež zde zaznělo ve vrcholném česko-francouzském obsazení.

Večer, prodchnutý atmosférou stvoření, ticha a touhy, přinesl výjimečnou interpretaci zřídka uváděného oratoria Julesa Masseneta Eva, jež skladatel sám nazval „mystérium“. A oprávněně, neboť mnohé z tohoto hudebního celku se odehrává na hranici slova a vize, modlitby a touhy, světla a těla. Vzácné koncertní premiérové uvedení v Ostravě se tak stalo jedinečným zážitkem.

Od prvních tónů se rozevřel prostor, plný zvukové měkkosti, barevných odlesků a meditativního ostinata, evokujícího atmosféru rajské zahrady. Massenetovo oratorium, zkomponované před 150 lety, dýchá vlnivým francouzským lyrismem, v němž se krása stvoření, existenciální bolest i pokušení odívají do jemně se proměňujících orchestrálních textur, symbolicky zrcadlících stav duše. Dílo, jehož libreto napsal Louis Gallet, nestaví biblický příběh do role moralizujícího dramatu, ale předestírá ho jako mýtus o prvním ženském procitnutí a jako milostnou báseň o spojení dvou bytostí. V tomto duchu se večer rozvíjel jako oslava citlivosti a probuzené tělesnosti, v níž nepředstavuje Eva pouze objekt pokušení, ale zároveň nese vnitřní světlo a touhu po bytí.

Francouzská sopranistka Claire Antoine vtiskla své postavě křišťálově něžný nádech, jímž obsáhla celou výrazovou škálu od pokorného a niterného tázání Evy přes vášnivé projevy smyslné touhy, až po bolestný pád. Její pěvecký projev působil technicky vytříbeně a s přirozenou lehkostí proplouval mezi orchestrálními a sborovými vlnami. Ihor Mostovoi, barytonista ukrajinského původu, ztvárnil Adama s vyrovnaností a klidnou hloubkou, která vytvářela určitý protipól k Evině vnitřní bouři. Přesvědčivý výkon podal také francouzský tenorista Léo Vermot Desroches, který nepojal vypravěče pouze jako nositele děje, ale dal mu rozměr osudovosti, soucitu a vnitřní naléhavosti. Z jeho přednesu dýchala lidská vřelost i tísnivá závažnost neodvratného rozhodnutí.

Zvláštní ocenění si zaslouží i Český filharmonický sbor Brno pod vedením Joela Hány. Představil se v mnoha podobách – jako hlas nebe, přírody, noci či duchů propasti. V noční pasáži „Femme qui viens écouter le silence“ se zaskvěl a cappella, zatímco v části „Aimons-nous! Aimons-nous! Aimer c’est vivre“ rozpustil duet Evy a Adama do sborového zvuku, v němž se jejich láska proměnila v hlas celého společenství a individuální cit se přetavil v univerzální sílu sdílené lidskosti. Filharmonický sbor prokazoval po celý večer neobyčejnou citlivost, barevnost i plastický smysl pro frázování, díky nimž se stal jedním z klíčových nositelů duchovního rozměru celého mysteria. Přítomnost Petra Fialy v publiku tak mohla být nenápadným, ale výmluvným svědectvím o tom, že sbor stále rozvíjí odkaz své tradice s mimořádnou přesvědčivostí.

Filharmonie Brno pod vedením francouzského dirigenta Philippa Bernolda nabídla interpretaci díla, která spojovala přesnost s poetickou volností a intimitou. Bernold vedl orchestr s jasnou vizí a jemným gestem, projevující smysl pro detail i celek, s hlubokým pochopením pro pastelové, impresionisticky laděné nuance Massenetovy partitury a především s velkou pokorou k duchovnímu rozměru díla.

Závěrečný koncert festivalu tak nebyl pouze zakončením dramaturgické linie, ale stal se výsostným uměleckým aktem, který v sobě spojil krásu, hluboký vnitřní proces i dotek s tajemstvím, které se vzpírá jednoznačné interpretaci, a snad právě proto dokáže tak hluboce zasáhnout.

Závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu
28. září 2025, 18:00 hodin
Katedrála Božského Spasitele, Ostrava-centrum

Program:
Jules Massenet: Oratorium Eva

Účinkující:
Claire Antoine – soprán
Léo Vermot Desroches – tenor
Ihor Mostovoi – baryton

Český filharmonický sbor Brno
Joel Hána – sbormistr

Filharmonie Brno
Philippe Bernold – dirigent (Francie)

Blanka Hrubá, Opera+

The post Recenze Blanky Hrubé k závěrečnému koncertu festivalu appeared first on Svatováclavský hudební festival.

„Krátce promluvil biskup Martin David s díkem a krátkou modlitbou za osobnosti našich dějin.“

„Nejemotivnější Agnus Dei s prosbou o mír Dona nobis pacem zaznělo s úchvatným sólem Marie Vrbové ještě jednou jako přídavek.“

„Příjemně modulovaný hlas Vítězslava Šlahaře dbal na klasickou výslovnost legendárních recitátorů a skutečných herců velkých scén.“

Dne 17. září se v kostele sv. Václava, nejstarším kostele v Ostravě, konal koncert, na kterém se zakladatel Českého filharmonického sboru Petr Fiala představil jako sbormistr, dirigent i skladatel. Tři svá oratoria spojil v jedno se zaměřením na české historické osobnosti, které byly kanonizovány; jejich život se vtiskl do českého a světového povědomí, i do poezie. Orchestrálních partů se ujali Czech Virtuosi, sólových pak sopranistka Marta Chila Reichelová, altistka Marie Vrbová, barytonista Tadeáš Hoza a dva recitátoři, Marta Dancingerová a Vítězslav Šlahař. V roli doprovodné i sólové přispěl s elektronickými varhanami Martin Jakubíček.

Krátce promluvil biskup Martin David s díkem a krátkou modlitbou za osobnosti našich dějin spolu s produkčním Svatováclavského hudebního festivalu, skvělým organizátorem Ondřejem Jančou. Sbormistr, dirigent a skladatel Petr Fiala poděkoval také básnířce Zuzaně Novákové Renčové, autorce všech textů.

V Písni sestry Anežky a bratra Františka pro recitátora, soprán, mužský sbor a varhany, začínal dialog hlasů působivým rozložením úvodního akordu. Sbor měkce střídal dynamicky zvládnutá pianissima s deklamacemi a brumendy mužského sboru. Po sestupném glissandu zazněl Františkův tichý chvalozpěv plný víry a z ní pramenící radost, oproti malověrnosti sestry Anežky. Dramaticky a procítěně ji ztvárnila recitátorka Marta Dancingerová. Ve chvílích, kdy přešla ve Františkův chvalozpěv, přebrala její part Marta Chila Reichelová s tak zářivým sopránem, že i jemná iluminace chrámu se rozjasnila. Celkový dojem připomínal čistotu větru a vody pramenící ze studánek. Sotva znatelně se ozval nápěv chorálu Svatý Václave. Když Anežka pronášela slova „a prosím za svůj národ, těžce zkoušený, prosím se všemi, kdo žijí na věčnosti nebo na zemi“ a sbor v unisonu tiše „nedej zahynouti nám ni budoucím“, nikdo nemohl pochybovat o nadčasovosti veršů i celého díla. Skladbu ukončilo varhanní sólo Martina Jakubíčka se svatováclavským nápěvem. Do ticha pak znělo sborové „Amen“.

Do druhého oratoria vstoupil téměř majestátně orchestr a mužský sbor doplnily ženy. Začínala Pocta Janu Sarkandrovi pro soprán, alt, baryton, smíšený sbor a komorní orchestr, opět na slova básnířky Zuzany Novákové Renčové. S kontroverzním, ve víru dějin těžce zkoušeným a umučeným Janem Sarkandrem, ji spojovala zkušenost s pronásledováním a vězněním vlastního otce ve dvacátém století. Její slova nevyznívají jako obžaloba, ale jako naděje z neskonalé víry. Jak jinak lze chápat text „Radujme se navzdory všem hrůzám, ve kterých tone svět, radujme se, neboť jsme pod zástavou našich mučedníků… oni jsou duhou zářící…“? Všichni tři sólisté svůj dobře vedený silný hlasový fond používali neokázale a citlivě, v souladu s dynamikou sboru a zpívaným textem. Altistka Marie Vrbová zpívala s opravdovým citem a se silným působením na posluchače. Stejně užívali svůj bohatý hlasový základ i sopranistka Marta Chila Reichelová a barytonista Tadeáš Hoza, který vtiskl svému partu i punc skutečného dramatu. Každou českou sloku básně uzavíraly latinské části mše. Nejemotivnější Agnus Dei s prosbou o mír Dona nobis pacem zaznělo s úchvatným sólem Marie Vrbové ještě jednou jako přídavek.

Nejdramatičtěji i nejradostněji působilo závěrečné oratorium Křest svaté Ludmily, opět na text Zuzany Novákové Renčové, pro recitátora, soprán, smíšený sbor a komorní orchestr. Příjemně modulovaný hlas Vítězslava Šlahaře měl klasickou výslovnost legendárních recitátorů a skutečných herců velkých scén. Oratorium působilo jako melodram. Dalšími silnými stránkami byla jednotlivá sóla v orchestru – radostná flétna, rozezvučené zvony, rázné i něžné tahy smyčců, skvělé trubky i pozouny, houslové sólo koncertního mistra Jiřího Pospíchala a opět Jakubíčkovy elektronické varhany.

S ohledem na skromné prostory historického kostela sv. Václava se koncert konal v komornějším obsazení sboru, orchestru i míst pro publikum. V plném počtu se skutečnými varhanami si jej posluchači budou moci dopřát ještě v brněnském Besedním domě 30. listopadu 2025.

Helena Pavlacká, klasikaplus.cz

The post Přečtěte si recenzi Heleny Pavlacké k Oratoriím Petra Fialy appeared first on Svatováclavský hudební festival.

bohužel jsme nuceni oznámit změnu obsazení a programu koncertu 26.9. REINHOLD FRIEDRICH – Haydn / Mozart: Koncerty pro trubku.

Přestože se na tento ostravský projekt velmi těšil, ze závažných zdravotních důvodů nebude Reinhold Friedrich moci vystoupit. Velmi nás to mrzí a přejeme panu Friedrichovi brzké uzdravení.

Na jeho doporučení místo něj vystoupí mladý německý trumpetista Sandro Hirsch. Přes svůj nízký věk (*1997) je již nyní prvním trumpetistou Beethoven Orchestra Bonn a také držitelem prestižních ocenění. Mimo jiné je například čerstvým laureátem 2. ceny z prestižní mezinárodní soutěže ARD Mnichov.

Pan Hirsch vystoupí se slavným a oblíbeným Koncertem Es dur Josepha Haydna. Na programu dále zazní i velkolepá symfonie “Jupiter” Wolfganga Amadea Mozarta. (Nový program bude nyní bez pauzy.)

Velice se omlouváme všem návštěvníkům a děkujeme za pochopení.

Nový program:

Joseph Haydn (1732–1809): Symfonie č. 30 C dur, Hob. I:30
I. Allegro
II. Andante
III. Tempo di Menuet, più tosto allegro

Joseph Haydn: Koncert pro trubku a orchestr č. 1 Es dur, Hob.VIIe:1
I. Allegro
II. Andante
III. Allegro

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): č. 41 C dur „Jupiter“, K. 551
I. Allegro vivace
II. Andante cantabile
III. Menuetto: Allegretto–Trio
IV. Molto allegro

tým SHF

The post **OZNÁMENÍ O ZMĚNĚ VYSTUPUJÍCÍHO** appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Jedním z poslání Svatováclavského hudebního festivalu je dávat prostor umělcům spojeným s Moravskoslezským krajem, což je i Váš případ. Jako rodák z Havířova se při vystoupeních vracíte doslova domů – co pro Vás tento návrat znamená?

Hrát v kraji, odkud pocházím, je vždycky speciální pocit, jelikož často dorazí i lidé, kteří mě znají od malička. Člověk může procestovat spoustu zemí, nicméně když po čase opět vystoupí na místech, kde s hudbou začínal, vždycky se mu to připomene – a o to silnější zážitek to pak je.

Na projektu Nostalgia spolupracujete se svými bývalými profesory z Royal Academy of Music
v Londýně. Jaké je to sdílet pódium s jazzovými legendami, od kterých jste se kdysi učil?

Je to pro mě obrovské potěšení a radost, která je navíc podmíněna tím, že tato spolupráce byla iniciována z jejich strany. Nyní už je to třetí rok, co spolu takhle hrajeme, takže jsme mezitím měli možnost lépe se poznat a vzájemně se sžít. Naše turné mívají i velký lidský rozměr, kdy se spolu bavíme o všemožných tématech při cestování a po koncertech, na což se také velmi těším.

SHF není jen o hudbě, ale také o jedinečných místech, kde se koncerty odehrávají. Váš koncert proběhne v netradičním prostředí Muzea nákladních automobilů Tatra v Kopřivnici – tedy „mezi Tatrovkami“. Jak toto prostředí vnímáte a jak podle Vás ovlivní zážitek posluchačů?

Jazz je hudba, která může vždy reagovat na dané prostředí a snažit se mu co nejlépe přizpůsobit v daném momentu, o což se pokusíme i v Kopřivnici. Myslím, že je skvělé, že se hudba tak významného festivalu neprovozuje pouze v obvyklejších koncertních prostorech. Pakliže se nám to podaří zvukově vyladit a správně nastavit, myslím, že to i pro diváky bude zážitek s přidanou hodnotou.

V rámci koncertních aktivit SHF jste již v minulosti vystupoval. Jaký je Váš vztah k tomuto festivalu?

SHF uvedl již celou řadu mých koncertních projektů, za což jsem obrovsky vděčný a velmi si toho vážím. Byly to koncerty jak jazzové, tak i folklorní ve spolupráci s VUS Ondráš. Všichni vědí, že tento festival je dílem Igora Františáka, kterého znám od svého útlého dětství, takže si zde připadám vlastně jako doma v obýváku. (smích)

Vedle toho, že jste skvělý jazzový muzikant, jste i skladatel. Jak byste popsal svůj kompoziční styl
a způsob, jak hudbu tvoříte? Jak velkou roli ve Vaší tvorbě hraje práce s textem?

Tvoření hudby je pro mě především hra a velmi záleží na tom, kdo ji má nakonec hrát – podle toho totiž nejvíce rozhoduju, jak by měla znít. Tím pádem je žánrově i stylově velmi rozmanitá a těžce by se mi zařazovala do jedné kategorie. Pakliže je to hudba na zakázku, přistupuju k tomu jako architekt, který chce na jednu stranu uspokojit zadavatele, na druhou stranu by chtěl do daného projektu otisknout i vlastní pohled a názor. S textem pracuji velmi rád, jelikož ho lze hudebně zpracovat z mnoha různých úhlů pohledu. Text byl zcela zásadní např. při práci na projektu Cesta světla, který byl na SHF uveden dokonce na třech ročnících za sebou. Zde jsem se snažil hlavně hudebně dokreslit příběhy, které vyjadřovala slova daných vánočních písní.

Nedávno jste získal pozici profesora jazzu na prestižní univerzitě v Linci, čímž jste se stal doposud jediným Čechem, který takové místo zastává. Jak tuto zkušenost vnímáte a jaký je Váš pohled na práci s mladými hudebníky?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel a nejsem si vůbec jistý, že jsem jediný. Jsem velmi rád za tuto novou příležitost, která by zároveň mohla být i impulzem k většímu propojení mezi českou a rakouskou jazzovou scénou, minimálně na úrovni vysokého školství. S mladými hudebníky jsem pracoval celý život a sám se stále cítím jako jeden z nich, takže mi to přijde velmi přirozené.

Kdybyste měl možnost vybrat si projekt nebo muzikanta, se kterým byste chtěl spolupracovat bez ohledu na finance, čas, prostor – co nebo kdo by to byl?

Tuto ambici zahrát si s nějakou hvězdou či legendou jsem už opustil, i proto, že jsem něco takového už párkrát zažil a následně v průběhu času zjistil, že ta nejlepší hudba vzniká mezi lidmi, kteří spolu především hrát chtějí a lidsky si rozumějí. Pakliže mezi nimi takovéto spojení neexistuje, jejich vzájemná hudba nepůjde tolik do hloubky.

redakce SHF

The post Rohovor s Jiřím Slavíkem pro redakci SHF appeared first on Svatováclavský hudební festival.

„Ze sólistů je nezbytné vyzdvihnout zejména Romana Hozu, který se ujal role Krista.“

„Bylo zřejmé, že členové sboru nepřišli pouze odzpívat.“

„V podání dirigenta Marka Šedivého působilo dílo nejen jako hudba, ale jako skutečný zápas, v němž se utkává tělo, duch a víra.“

Hudba má jedinečnou moc otevírat dveře do jiných časů a jiných řádů. Člověk, který vstoupí do prostoru katedrály a usedne do lavice, se ještě před zazněním prvního tónu ocitá tváří v tvář něčemu, co přesahuje jeho bytí: tichu, architektuře, historii i poselství. Nad kněžištěm ostravské katedrály Božského Spasitele se skví nápis „Kristus vítězí, kraluje, vládne“. Nenápadný a mnohými návštěvníky často přehlížený fragment, jehož obsah se 18. září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu propojil s hudbou v jediný celek; s prvními tóny Lisztova oratoria Christus nápis ožil. Zdálo se, že Lisztovo poselství, formulované před více než sto padesáti lety, se znovu stalo přítomností – a Ostrava jeho jevištěm.

Lisztovo oratorium vznikalo v době, kdy se skladatel, označovaný často jako „ďábelský pianista“, stále více obracel k duchovním tématům. Byl fascinován rolí hudby jako prostředku duchovní proměny a hledal nový žánr, který by spojoval symfonickou báseň s liturgickou inspirací. Christus tak není ani čistě koncertní, ani liturgické dílo – je to cosi mezi, velkolepý hudební obraz, který zrcadlí dějiny spásy. A snad právě proto působí tak silně i dnes: nepůsobí jako muzeální relikt, ale jako aktuální svědectví.

Lisztovo oratorium je rozsáhlou hudební freskou, v níž se posluchač v jednom večeru skutečně vydává na cestu celým Kristovým životem – od narození až po vzkříšení. V první části Weihnachts-Oratorium (Vánoční oratorium) jsme byli svědky zvukově téměř ikonických obrazů: orchestrální předehra na adventní introit Rorate coeli desuper, něžné Pastorale a Andělské zvěstování až po hymnické Stabat Mater speciosa.

Ve druhé části Nach Epiphania (Po zjevení) se otevřely hlubší duchovní perspektivy: Blahoslavenství, Modlitba Páně, Založení církve. Zde se jasně ukázalo, jak Liszt promýšlel nejen hudební, ale i teologickou architekturu díla – od radostné zvěsti k duchovnímu zakotvení a institucionálnímu rozměru církve. Fascinující bylo sledovat, jak se orchestru i sboru dařilo vyjádřit tyto různé polohy: od niternosti modlitby až k mohutnému zvuku zakládající se církve. V akustice katedrály ovšem častěji vystupovaly do popředí dechové nástroje – jejich průraznost občas zakrývala smyčcovou sekci, ale nelze to hodnotit jako nedostatek. Je to spíše zákonitost prostoru, který má vlastní akustickou logiku.

Třetí část Passion und Auferstehung (Utrpení a vzkříšení) pak představovala dramatický oblouk celého večera. Od Tristis est anima mea, kdy baryton Romana Hozy přinesl hluboký, ztišený a přitom nesmírně působivý moment bolesti, přes monumentální Stabat Mater dolorosa až k velikonočnímu hymnu O filii et filiae a závěrečnému Resurrexit. Bylo to hudební drama lidstva: bolest, smrt, ticho – a poté výbuch radosti, víry a vítězství.

Projekt s názvem Monumentální Liszt, součást letošního Svatováclavského hudebního festivalu, byl výjimečným dramaturgickým činem. Nároky na provedení tohoto oratoria jsou značné, a i proto se v českém prostředí objevuje jen zřídka. V Ostravě zazněl zmíněný Lisztův opus vůbec poprvé – už to samo o sobě z něj činí mimořádnou událost. O to zásadnější je skutečnost, že byl svěřen výhradně ostravským interpretům: Sboru a orchestru opery Národního divadla moravskoslezského, sólistům z jejich okruhu a dirigentu Marku Šedivému. Tato instituce je sice respektovanou stálicí české operní scény, avšak její orchestr a sbor jen zřídkakdy vystupují mimo divadelní budovu. Přenést se do katedrálního prostředí, vypořádat se s jeho nástrahami a zvládnout Lisztovu monumentální partituru znamenalo opustit komfortní zónu.

O to silnější byl dojem, když se ukázalo, že tento soubor dokáže na takové výzvě vyrůst. Orchestr hrál s velkým nasazením a přestože akustika zvýhodňovala průraznost dechových nástrojů před smyčci, celek působil soudržně a barevně. I díky přípravě sbormistra Jurije Galatenka podal Sbor opery Národního divadla moravskoslezského výkon, který by obstál na velké evropské scéně: zaujatý, vyrovnaný a technicky přesný, navíc nesený nadšením, které se přenášelo i do publika. Bylo zřejmé, že členové sboru nepřišli pouze odzpívat svou povinnost, ale že vkládají do interpretace opravdovou radost ze zpěvu.

Ze sólistů je nezbytné vyzdvihnout zejména Romana Hozu, který se ujal role Krista. Jeho baryton se vznášel z ambony jako hlas autority, který není patetický, ale přirozeně přesvědčivý. V okamžiku, kdy zaznělo „Tristis est anima mea“, měl člověk pocit, že neslyší pouhého zpěváka, ale postavu, která promlouvá z hloubi evangelia. Také ostatní sólisté byli skvělí – soprán Veroniky Rovné zářil ve vrcholných momentech, mezzosoprán Lucie Hilscherové dodával barvu a citlivost, tenor Martina Šrejmy byl jasný a průrazný a bas Martina Gurbaľa pevný a majestátní.

Zvláštní uznání si zaslouží dirigent Marek Šedivý. Jeho vedení bylo nejen energické a fyzicky intenzivní, ale především umělecky přesvědčivé. Dokázal udržet monumentální tříhodinový celek pohromadě, dát mu dramatický oblouk a přitom neztratit jemné detaily. Gesta byla jasná, přehledná a zároveň strhující, orchestr a sbor vedl spíše spoluprožíváním než pouhým taktováním. V jeho podání působilo dílo nejen jako hudba, ale jako skutečný zápas, v němž se utkává tělo, duch a víra.

Za výborně zvládnutou považuji i organizaci produkce festivalu – s ohledem na rozsah díla byly zařazeny dvě přestávky, což publiku umožnilo odpočinek mimo prostory katedrály a rovněž vstřebání poselství jednotlivých částí. Celý večer tak plynul bez rušivých momentů, a přestože dílo trvá několik hodin, čas se zdál být suspendován.

V závěru, když zaznělo Resurrexit a triumfální finále sboru a orchestru, spojil se hudební zážitek s oním nápisem nad kněžištěm: Kristus vítězí, kraluje, vládne. Bylo to, jako by Lisztova hudba a ostravská katedrála na chvíli splynuly v jediný celek. Hudba se stala architekturou a architektura hudbou. Koncert Monumentální Liszt byl událostí, která ukázala sílu a potenciál ostravských souborů. Potvrdil, že i ansámbly, které běžně působí v rámci operního domu, mohou v okamžiku, kdy opustí své zázemí, předvést výkon evropských parametrů. Bylo to svědectví, že Ostrava nepotřebuje jen přejímat, ale dokáže tvořit – a že hudba, když je hrána s opravdovým zaujetím, se stává vítězstvím. Stejně jako Kristus v závěru Lisztova díla.

Foto/zdroj: Svatováclavský hudební festival

Martina Farana, klasikaplus.cz

The post Martina Farana z Klasiky+ o Monumentálním Lisztovi appeared first on Svatováclavský hudební festival.

The post Spanish Brass zvou na svůj koncert v Ostravě appeared first on Svatováclavský hudební festival.

„Třináct zásadních kapitol zarámoval Petr Eben do varhanního Prologu a Epilogu a jednotlivé kapitoly proložil hudbou dokreslující atmosféru doby i pocity, které do vyprávění vkládá recitátor.“

„Marek Eben do přednesu a výrazu vkládal emoce, vyvěrající z textu. Dbal na zvukomalbu a dramatičnost, dával přednesu patřičnou gradaci i výpověď a dokázal posluchače uchopit a vést.“

„Varhany byly ve svém živlu a Tomáš Thon využíval rejstříkových možností, aby dal hudební výpovědi to, co potřebovala.“

Duchovní poslání Svatováclavského hudebního festivalu je obsaženo v každém z koncertů, které se během září konají v kostelích Moravskoslezského kraje. Jeden z nich ale vysoko vyčníval. Koncert 12. září v kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích. Marek Eben zde přednesl dílo Jana Ámose Komenského Labyrint světa a ráj srdce, ke kterému složil hudbu jeho otec Petr Eben. Na varhany dílo dotvářel varhaník Tomáš Thon. Novogotický výpravný kostel byl zaplněn do posledního místa a duchovní náboj večera silně zasáhl všechny přítomné.

Jan Ámos Komenský psal toto dílo v první polovině 17. století, tedy v době, kdy Evropou zmítala třicetiletá válka, která krutě zpustošila i Moravu, život Komenského nevyjímaje. Dá se říct, že jde o jeho autobiografickou zpověď, včetně konstatování východiska, které nachází ve víře v Boha. Z obsáhlého vyprávění o 54 kapitolách Petr Eben vybral jen třináct zásadních, zarámoval je do varhanního Prologu a Epilogu a jednotlivé kapitoly proložil hudbou dokreslující atmosféru doby i pocity, které do vyprávění vkládá recitátor.

Recitátorem byl skladatelův syn, Marek Eben, který do přednesu a výrazu vkládal emoce, vyvěrající z textu. Dbal na zvukomalbu a dramatičnost, dával přednesu patřičnou gradaci i výpověď a dokázal posluchače uchopit a vést jeho pozornost barvitým líčením zážitků autora, kterého vede touha poznat, co je smyslem a cílem lidského snažení.

Obrovská loď kostela má velmi dobrou akustiku pro konání koncertů, je tedy otázkou, jestli bylo opravdu nutné, aby recitátor mluvil na mikrofon, který zkresloval jeho sykavky, a aby reproduktory v polovině lodi posílaly zvuk do zadního prostoru, který se zde točil a působil dutě. Zde sedící posluchači museli vynakládat velké úsilí k soustředění, aby textu rozuměli. Nicméně bez ozvučení by zřejmě lidský hlas ten veliký prostor neměl možnost zvládnout.

Varhany oproti tomu byly ve svém živlu a Tomáš Thon využíval rejstříkových možností, aby dal hudební výpovědi to, co potřebovala. Vstupní Prolog pro varhany zahájily fanfárové tóny, provázené basovým pedálem. Narůstající hudební linka zneklidňovala a provokovala, aby se rozrostla do mohutného hudebního toku. Varhanními vstupy tak byly přerušovány jednotlivé části díla, které líčily nejprve zvědavost mladého člověka, co že se to na tom světě vlastně děje.

Pohled na svět, kdy se k mladému Poutníkovi přidává Vševěd, příjmením Všudybud, který mu nabízí doprovod, současně mu ale dává brýle Mámení. Ty Poutníkovi příliš nesedí, a proto vidí i to, co vidět nemá. Masky, které lidé nosí, aby zakryli svůj skutečný, pokřivený vzhled, líčí varhany disonantními akordy, Šípy smrti, které si lidé sami připravovali, svištěly i v ostrých hvizdech varhan. Sladké okovy lásky podkreslovala zdáli v pianu sladká melodie Ej lásko lásko, s postupným crescendem a variacemi, až do širokého svatebního pochodu a následné široké fugy. Slavnost akademie zavedla zvědavého Poutníka mezi učence a vrcholila slavnostním pochodem s fanfárami a hutnými akordy. Nevědomost učených odhaluje skutečnost, že vyznamenaní mistři ve skutečnosti nic neumí. Varhany provázely toto poznání nejprve mohutným forte, které se ale postupně v poryvech větru vytrácelo do ztracena.

Kolo Štěstěny mělo přivést lidi do hradu Fortuny, ale koho vyhodilo nahoru, ten zase spadl. Varhany doplnily text o úsečné akordy, hučící glizy a narůstajícími disonancemi do fortissima. Zločinnost lidského pokolení gradoval recitátor postupně do fortissima. Ve kterém se ale ztrácela srozumitelnost. Varhany zahájily měkkými akordy v pianissimu, pod kterými prozníval hluboký generálbas. Náhlé attacca fortissima, úsečné a ostré, kontrastovalo s náhlým pianissimem, kdy v hloubce hučely pomalé akordy. Klamný příslib zlatého věku představilo krále Šalamouna, zkoumajícího rozdíl mezi moudrostí a bláznovstvím. Nato svitla naděje, že zlatý věk skutečně přijde. Nasvědčovala tomu i radostná melodie s akordy, ústícími do radostného chorálu.

Následovala Marnost nad marnost, neboť Ožralství se proměnilo ve Veselost, Lakomství v Hospodářství, Chlípnost v Lásku, Ukrutenství v Přísnost, Lenost v Dobromyslnost… a královna Moudrosti se proměnila v šeredu. Varhany pokračovaly děsivými akordy s ostrými glizy, se synkopovaným rytmem a disonancemi. Zděšení a mdloba přispěly k tomu, že Poutník bědoval nad tím, že se vůbec narodil, a volal na pomoc Boží milost. Hučící akordy ve fortissimu jsou děsivé a jako by nemohly skončit.

Přesto za sebou v Epilogu uslyší Poutník tichý hlas „Navrať se“ a za ním měkké akordy v pianissimu, několikrát za sebou. „Navrať se, odkud jsi vyšel, do domu srdce svého a zavři za sebou dveře. Vstoupil jsem a byla tam tma…“  Další recitaci podložily varhany až do tiché modlitby. Amen. Varhany ukončily tento podivuhodný večer Epilogem, měkkou a velebnou hudbou až do tichého závěru.

Díky tomu, že ozvučení bylo nastaveno na měkký a melodický hlas v mezzoforte, ty podstatné a zejména závěrečné pasáže vyzněly s velkým dopadem a lidé odcházeli s pocitem výsostného zážitku a duchovního očištění. Tentokrát byl koncert v kostele vskutku velmi silným a neobvyklým zážitkem.

foto: Svatováclavský hudební festival / M. Kusyn

Karla Hofmannová, Klasika+

The post Recenze Karly Hofmannové ke koncertu Marka Ebena v Ludgeřovichích appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Už dlouho žijete v Praze. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo a čím vás může město (nebo české prostředí obecně) překvapovat či inspirovat i po tolika letech?

Samozřejmě, přijel jsem studovat k Zuzaně Růžičkové – i když jsem původně pocházel z Londýna a do Prahy jsem jezdil jen občas. V roce 2015 jsem se ale rozhodl udělat si z Prahy trvalý domov a po deseti letech tu stále jsem! Vždy mě překvapí, jak moc průměrný Čech ví o hudbě a jak pozorně a kriticky publikum poslouchá.

Vaše vystoupení v Ostravě bude v mnoha ohledech výjimečné – představíte se jako cembalista i jako dirigent. Jak tyto dvě role vnímáte? Jsou pro vás propojené, nebo je berete odděleně?

Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl vystupovat na veřejnosti i jako dirigent (musím přiznat, že to zatím dělám dost opatrně a sleduji, kam mě to povede). Dobrý dirigent studuje svůj obor stejně, jako jsem já studoval hru na cembalo, proto tyto role vnímám jako rovnocenné. A je to také role, kde musím se svými kolegy komunikovat beze slov.

Na Svatováclavském hudebním festivalu jste už několikrát vystupoval. Jaké máte vzpomínky na předchozí ročníky? Jak byste festival charakterizoval a co pro vás znamená – z hlediska atmosféry, dramaturgie či přístupu publika?

Na tomto festivalu jsem si vždy užil skvělý čas, s rozmanitými programy. Znám všechny stereotypy o Moravanech a jejich úžasném hudebním i rytmickém cítění – a protože publikum dokážu velmi dobře „číst“, mohu říct: všechny jsou pravdivé.

Cembalo si většina lidí spojuje výhradně s barokem. Vy se ale snažíte o jeho rehabilitaci jako živého a současného nástroje. Jaká je vaše vize pro cembalo v 21. století?

Řeknu to jednoduše – pokud si myslíme, že už o nástroji a jeho možnostech víme všechno, pak jsme ještě neodvedli dost práce.

Cestujete mezi kontinenty, kulturami a různými typy publika. Stalo se vám někdy, že cembalo silněji rezonovalo na jednom místě než na jiném – kulturně, emocionálně, nebo třeba úplně nečekaně?

Upřímně – vůbec ne. Lidé jsou v podstatě všude stejní – jen se jinak oblékají a mají jiná jména. Rád ale hraju pro publikum ve střední Evropě (když mám tu možnost).

Mnohé vaše projekty jsou založeny na dramaturgické odvaze – nebo možná ochotě jít proti očekávání. Setkal jste se s kritikou z tradičních kruhů? A pokud ano, co vám pomáhá si za svým názorem stát?

Samozřejmě, ale „zlatí chlapci“ nikdy nevytvořili dějiny, že? Každopádně, mým cílem při vytváření programu nikdy nebylo – věřte nebo ne! – být problémový nebo provokativní. Jen chci, aby posluchač cítil hudbu tak, jak ji cítím já.

Vaše koncerty bývají nejen virtuózní, ale také interpretačně silné. Považujete hudbu za prostředek společenské komunikace – a pokud ano, co by podle vás měla klasická hudba dnes světu sdělovat?

Kdyby to šlo vyjádřit slovy, pak by hudba nebyla potřeba. Nepovažuji hudbu za ozdobu jazyka ani za něco, co jen dokresluje myšlenky – myslím, že je těmito myšlenkami v samotné podstatě prodchnutá a tvoří klíčovou součást lidského vědomí.

V rozhovorech často zmiňujete, že klasická hudba nesmí být elitářská. Co podle vás nejvíc pomáhá bourat bariéry mezi jevištěm a publikem – repertoár, jazyk, prostor?

Zpravidla věřím publiku (i když občas člověk vidí věci, ze kterých se mu ježí vlasy!). To je základní stav, než člověk někomu hudbu otevře. Věřím, že lidé přirozeně cítí a oceňují integritu, i když nerozumí specifickému „jazyku“ hudby v určitém kulturním kontextu.

Jste známý tím, že mluvíte přímo k publiku – jak na koncertech, tak v rozhovorech. Jak důležité je pro vás budování vztahu s posluchači a co by podle vás mělo být jeho součástí?

Myslím, že dnes už s publikem mluvím mnohem méně než dřív (to je asi součást stárnutí, že?). Nechci být hudebník, který se snaží zalíbit všem jen proto, aby si ukojil své ego. Mé ego je naprosto zdravé – raději mluvím k těm, jejichž vnímání je na úrovni hudby a hodnot, které nám sděluje.

V médiích často otevřeně mluvíte o tématech, na která svět klasické hudby ne vždy ochotně reflektuje – společenské stereotypy, kulturní izolace nebo akademická strnulost. Připadáte si někdy jako „provokatér“?

Ne záměrně. Pokud instituce trvají na opakování stejných myšlenek a klišé, nemohou se zlobit na ty z nás, kteří o tento proces opakování nestojí. Dělá to z člověka provokatéra, nebo spíš svobodného? Třeba představa, že staré nástroje slouží pouze k „rekonstrukci“ zvuku minulosti – bez filozofické kvalifikace či širší perspektivy – je pro mě naprosto neobhajitelná.

Nahráváte také pro rozhlas a vydavatelství. Jaký je rozdíl mezi živým koncertem a nahrávkou – a co považujete za autentičtější?

Koncert je vždycky autentičtější, ve všech ohledech. Momentálně nahrávám všechna Bachova klávesová díla pro britské vydavatelství Hyperion (první díl Dobře temperovaného klavíru právě vyšel) – a věřte mi, nikdy nejdu do studia nahrávat něco, co jsem předtím nehrál mnohokrát naživo pro publikum. To, co slyšíte na desce, je nejlepší možné „zachycení“ koncertu, ale nakonec jsou koncerty vždycky lepší.

Kdybyste mohl uskutečnit svůj vysněný projekt bez jakýchkoliv omezení – nástrojových, institucionálních či finančních – jaký by to byl?

Opravdu bych chtěl nahrát všechna díla Domenica Scarlattiho – samozřejmě klávesová na dobových nástrojích, které by odpovídaly jeho kulturnímu prostředí, ale také dochované kantáty, opery (možná je i scénicky nastudovat), instrumentální skladby a samozřejmě duchovní hudbu, která je opravdu špičková. Považuji ho za jednoho z největších géniů historie, na úrovni Johanna Sebastiana Bacha. Také bych chtěl objednat možná dalších třicet nových skladeb pro cembalo (už jsem jich zadal přes dvacet!).

redakce SHF

The post Rozhovor s Mahanem Esfahanim pro redakci SHF appeared first on Svatováclavský hudební festival.

The post Ondřej Šindelář vás zve na svůj koncert ve Staré Bělé appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Na Svatováclavském hudebním festivalu pravidelně uvádíte velké projekty duchovní hudby.
Jaký je Váš osobní vztah k sakrální hudbě?

Duchovní hudbou se zabývám již mnoho let. I v době totality jsem komponoval skladby na duchovní texty českých básníků a na texty liturgických modliteb. V roce 1990 jsem založil profesionální Český filharmonický sbor Brno. Jedním z hlavních důvodů byla možnost provádět českou i světovou hudební klasiku svobodně, bez cenzury a omezování, a to na vysoké profesionální úrovni. V minulosti mohl tento žánr provozovat pouze různě vyspělý chrámový sbor při bohoslužbách.

Letos zazní program složený výhradně z Vašich kompozic – konkrétně tři duchovní oratoria věnovaná českým světcům. Můžete je našim čtenářům blíže představit?

V roce 1987 vyhlásil kardinál František Tomášek tzv. „Desetiletí duchovní obnovy českého národa“. Každý rok byl věnován některému českému světci. V tomto období také vznikla tři má duchovní oratoria, která budou uvedena na letošním Svatováclavském festivalu. „Píseň sestry Anežky a bratra Františka“ vznikla v letech 1989–1990 a byla inspirována svatořečením Anežky Přemyslovny. Tématem tohoto díla je fiktivní rozhovor svaté Anežky České se svatým Františkem z Assisi. I když se tito velikáni křesťanských dějin nikdy osobně nesetkali, jejich poselství je aktuální i pro člověka 21. století. Oratorium hudebně těží z dialogu Anežky (recitátorka) a mužského sboru (František). Oratorium „Křest svaté Ludmily“ z roku 1992 je poctou další významné české světici. Myšlenkovým jádrem díla je okamžik, kdy mladá kněžna Ludmila přijímá křesťanství. V hudebním zpracování se prolínají dvě základní výrazové linie: lyricko-meditativní (křesťanství) a dramatická (pohanství). Skladba končí jásavým Aleluja. Oratorium „Pocta Janu Sarkandrovi“ vzniklo v letech 1994–1995
a zkomponoval jsem je k příležitosti svatořečení moravského kněze, mučedníka Jana Sarkandra. Kompozice evokuje základní části mše jak rozvržením do pěti dílů, tak stručnými barytonovými vstupy v latině. Těžiště uměleckého sdělení spočívá v sólech, sbor přebírá oslavné refrény každého dílu.

Všechna tři oratoria jste zkomponoval na texty básnířky Zuzany Novákové-Renčové.
Jak významná je pro Vás její poetika a způsob, jakým ve své tvorbě zachází s duchovní tematikou?

Všechna tři oratoria jsou vytvořena na úžasné a inspirující texty brněnské básnířky Zuzany Novákové-Renčové. Zuzana je dcerou významného katolického básníka a překladatele Václava Renče, který nevinně trpěl mnoho let ve vězení v důsledku zločinných komunistických procesů 50. let minulého století. Verše Zuzany Novákové-Renčové geniálním způsobem spojují historické skutečnosti příběhů českých světců s úžasnou aktualizací, která oslovuje a doslova burcuje osudy dnešních lidí. Její verše mě jako skladatele provázejí celým mým uměleckým životem.

Český filharmonický sbor Brno je již dlouhá léta rezidenčním souborem Svatováclavského hudebního festivalu. Jaký je Váš osobní vztah k tomuto festivalu a jak jej vnímáte v kontextu ostatních českých festivalů?

Dlouholetá a každoroční spolupráce Českého filharmonického sboru Brno se Svatováclavským hudebním festivalem vyjadřuje náš krásný a inspirující vztah k tomuto ojedinělému a úžasnému festivalu. Tvůrci festivalu v čele s jeho ředitelem panem Igorem Františákem předkládají publiku každým rokem velmi krásnou a kvalitní hudební dramaturgii, kdy využívají chrámové prostory na řadě míst celého kraje a přinášejí tím nádherné hudební zážitky mnoha hudbymilovným posluchačům.

Už jste v minulosti říkal, že publikum v Moravskoslezském kraji má pro Vás určitou specifičnost. V čem ji vidíte?

Publikum v Moravskoslezském kraji vnímám dlouhodobě jako nadšené příznivce a posluchače Svatováclavského hudebního festivalu. Atmosféra každého koncertu – díky vnímavým posluchačům – je i pro účinkující velmi příjemná a inspirující. Celý festival je nádhernou vizitkou krásy duchovní hudby.

Máte svůj vysněný projekt, který byste chtěl realizovat, pokud by neexistovalo jakékoliv omezení? A pokud ano – existuje i vysněná skladba, orchestr nebo dirigent, se kterým byste rád spolupracoval?

Za 35 let činnosti Českého filharmonického sboru Brno se mi splnilo velké množství hudebních snů
a přání, jak v oblasti dramaturgické, tak v oblasti interpretační. Máme možnost spolupracovat se všemi českými a mnoha skvělými evropskými orchestry, sólisty a dirigenty. Zpíváme na reprezentativních evropských hudebních festivalech a v posledních deseti letech často účinkujeme i na prestižních operních festivalech. Každý nový projekt je vlastně výzvou pro mne i pro celý sbor.

Závěrečný koncert festivalu přinese českou premiéru ojedinělého díla, které se na evropských pódiích objevuje jen výjimečně – oratorium „Eva (Ève)“ francouzského romantického skladatele Julese Masseneta. Jak tuto skladbu vnímáte Vy osobně?

Oratorium „Eva“ Julese Masseneta patří určitě k nejkrásnějším dílům francouzské romantické hudby. Náš sbor má v repertoáru i další nádherné Massenetovo dílo „Marie Magdalena“. S francouzskou oratorní hudbou se setkáváme velmi často. Máme nastudována všechna oratoria Hectora Berlioze, často zpíváme Faurého slavné rekviem apod.

redakce SHF

The post Petr Fiala o svých třech Oratoriích v rozhovoru pro SHF appeared first on Svatováclavský hudební festival.

Vaše jméno je pevně spojeno s historicky poučenou interpretací staré hudby. Co pro Vás osobně znamená věnovat se barokní hudbě v její původní podobě?

Poučená interpretace či historicky informovaná praxe spojuje interprety, muzikology a pořadatele koncertů usilujících o poznání a zprostředkování hudby minulosti a její zpřítomnění provedením na historické nástroje. Dodržování určitých zásad a pravidel nechává prostor ke svobodnému hudebnímu projevu. Rozhodla jsem se pro hru na dobové nástroje již za svých studií, protože souzněly s mým hudebním cítěním a vyhovovaly představě o znění barokních skladeb. I když je historický nástroj v lecčem obtížnější než moderní a má s ním pramálo společného, promlouvá takovým jazykem, který mi umožňuje vyslovit skrze hudbu to, co cítím a chci sdělit. To je jeden aspekt. Ale daleko důležitější je to, abychom poučenou interpretace nepovažovali za nějakou nadstavbu nebo něco, co se výlučně týká staré hudby. Každý umělecký směr se vyznačuje určitou estetikou, požadavky na interpreta a výběr nástroje, existují dobové příručky hry na nástroj, interpretační pojednání. Pokud nás to nenechává lhostejnými a nahlédneme-li do nich, začne pak hudba znít tak, s jakým záměrem byla napsána.

Založila jste a vedete soubor Collegium Marianum, který se dlouhodobě řadí ke špičce v oblasti staré hudby. Jak byste popsala jeho uměleckou identitu a vizi?

Collegium Marianum má od počátku svůj osobitý styl daný skvělými hudebníky, kteří v něm hrají. Našli jsem se tak trochu díky Týnské škole, kterou založili, vlastně obnovili mojí rodiče v 90. letech jako jednu z prvních škol v České republice specializovanou na výuku hry na historické nástroje. Barokní knihovní sál Týnské školy v Melantrichově ulici se stal místem setkávání hudebníků nadšenými historickou provozovací praxí staré hudby a také jakýmsi magnetem přitahujícím posluchače, kteří dychtili po barokní hudbě na původní nástroje. Když se podívám zpětně na programy, které jsme tehdy hráli, musím konstatovat, že byly veskrze dramaturgicky nesmírně zajímavé, za což vděčíme spolupráci s muzikology (např. Václavem Kapsou). A tak se jména skladatelů jako Joseph Brentner, Antonín Reichenauer nebo František Jiránek díky této společné vášni a touze po oživení jejich díla pravidelně objevují na koncertních pódiích doma i v zahraničí. A myslím, že společná energie a nasazení, které dnes z koncertů čiší, je dána tím, že všichni tuto hudbu milujeme a taky, že je nám spolu dobře. Naše první houslistka a koncertní mistr, Lenka Torgersen, má obrovský smysl pro detail a zároveň na housle zpívá. A zpěvem se necháváme vést, o čemž svědčí i výběr našeho repertoáru, jehož velká část představuje hudbu Prahy první poloviny 18. století, tedy v zásadě v italském stylu. Nicméně francouzská barokní hudba se na našich programech objevuje dost často. Je to dáno nejen tím, že hraju na barokní flétnu, která je spjata s Francií, tak mou slabostí pro období Grand Siècle. Představení s francouzským divadlem a tancem jsou toho dokladem.

Collegium Marianum je rezidenčním souborem Svatováclavského hudebního festivalu. Co toto spojení pro Vás znamená?

Je to pro nás velká čest. A také zodpovědnost, abychom na festival, jenž má svou osobitou tvář a spojuje špičkové interprety s výjimečnými místy Moravskoslezského kraje, pokaždé přivezli to nejlepší z naší produkce s těmi nejlepšími sólisty. Častokrát se jedná o premiéru nějakého nového programu nebo kreace; festival stál též u zrodu nespočtu nahrávek, ať už živých záznamů koncertů nebo nahrávek pro Supraphon. Zvlášť jsem vděčná, že se díky rezidenci cítíme na koncertech Svatováclavského hudebního festivalu jako doma, dialog s publikem se díky této kontinuitě daří navázat v těch nejniternějších rovinách porozumění. Dokonce ještě předtím, než začnou první tóny… 

V minulosti jste již na SHF několikrát vystupovala. Jaké jsou Vaše vzpomínky na předchozí ročníky? A jak byste charakterizovala festival jako celek – svou atmosférou, dramaturgií nebo přístupem publika?

Vzpomínám na velmi vřelé přijetí, vlastně každý koncert byl jedinečný a hluboce prožitý – publikum na festivalu je mimořádně otevřené a vnímavé. A vlastně po těch letech i vzdělané díky kvalitní dramaturgii. Cítím vždy, že posluchači přicházejí nejen za hudbou, ale také za společným zážitkem. Dramaturgie festivalu je pestrá a inspirativní, dokáže propojit velká jména s mladými umělci a nabídnout opravdu bohatý pohled na duchovní hudbu.

Na Svatováclavském hudebním festivalu letos uvedete program s názvem Bach: Pod křídly andělů. Jak vznikla dramaturgická koncepce tohoto projektu?

Už dávno jsem chtěla s Hanou Blažíkovou provést Bachovy árie, které zpívá tak neuvěřitelně. V jejím podání dostávají ještě jiný, andělský rozměr, a naplňují mě nadějí a radostí. Když zpívá Gottes Engel weichen nie nebo Ich wünschte mir den Tod, ponořím se do dokonalé Bachovy hudby a nechávám se unášet, nebo, jak se zpívá v Himmlische Vergnügsamkeit, zahlédnu odlesk nebeské blaženosti. Program je rámován ouverturou ve francouzském stylu od Johanna Bernharda Bacha a před závěrečným andělským zpěvem v podobném, však naprosto osobitém stylu, zazní Bachova suita h moll. 

Jaký význam má pro Vás práce s původními prameny a historickými nástroji při formování koncertních programů?

Dalo by se říci, že práce s prameny je základem našich programů. Autografy, dobové opisy nebo tisky nám často odhalují nuance, které mohou zcela změnit vyznění skladby. A historické nástroje přinášejí nejen široké a barvité zvukové spektrum, ale i prostředek k provedení hudby tak, jak byla komponována. Mohlo by se zdát, že už bylo všechno z archivů a knihoven objeveno, provedeno a nahráno, často se však stane, že narazíme na dobře schovanou partituru dokonalé skladby. Kdysi jsem přepisovala noty ručně, pravidelně jsem navštěvovala archivy, byla ochotná vstávat v pět hodin ráno, abych se dostala do archivu v jiném městě. Jakmile přišla možnost přepisovat hudebniny v počítačovém programu, už to pro mě nebyl takový zážitek. Například Vivaldiho současníci se nejvíc naučili opisováním jeho partitur, lépe pochopili jeho skladebné postupy. V počítači sice lze všechno hned přehrát, ale není to tak bezprostřední zážitek.

Co považujete za největší výzvu při interpretaci J. S. Bacha a jeho současníků na dnešních koncertních pódiích?

Možná právě onu rovnováhu mezi úctou k velikosti díla a schopností předat jeho poselství dnešnímu posluchači bez přehnaného patosu a akademičnosti. Bachova hudba je nesmírně náročná – vyžaduje preciznost, intelekt, ale také hlubokou emoci a lidskost.

Věnujete se také pedagogické činnosti – vyučujete na Hudební akademii v Krakově. Jak studenty motivujete k hlubšímu porozumění hudbě 17. a 18. století?

Snažím se je vést k tomu, aby hudbu nevnímali jako něco nedotknutelného a starého, ale aby do ní vdechli vlastní, autentický život, promlouvali svým, živým jazykem. Povzbuzuji je, aby četli dobové prameny, experimentovali s artikulací, ornamentikou, poslouchali dobré zpěváky, sami zpívali, tančili. Když cítí, že tato hudba má co říci i jim, začíná být pro ně opravdová.

Máte za sebou nespočet projektů a nahrávek. Je nějaké barokní dílo, které Vám zatím uniká a k němuž byste se ráda v budoucnu dostala?

Sním o tom, že jednou najdeme jedno z oratorií nebo oper, které napsal Gottfried Heinrich Stoelzel během svého pobytu v hudbymilovné Praze. Jsou však považována za ztracené. Soudě podle jeho pozdějších skladeb, jež se zachovaly v německých sbírkách, by to mohla být bomba. Tato hudba si zaslouží, aby zazněla znovu a oslovila současné posluchače. 

Věnujete se také nahrávkám pro rozhlas i nahrávací společnosti. Jaký rozdíl cítíte mezi živým koncertem a studiovou nahrávkou – a co považujete za autentičtější?

Živý koncert je neopakovatelný okamžik – sdílení energie mezi interprety a publikem, které se už nikdy nezopakuje. Nahrávka je naopak možností vytvořit jakýsi ideální obraz díla, vypilovaný do detailu. Autentické jsou oba přístupy – každý jiným způsobem.

Kdybyste mohla zrealizovat svůj projekt snů bez jakýchkoliv omezení – nástrojových, institucionálních či rozpočtových –, co by to bylo?

Mým snem je scénické uvedení duchovní opery, barokního oratoria, kde se propojí barokní gestika, kostýmy a světla s prostorem a sochami, jejichž gesta a výraz bychom oživili hudbou a pohyby. Věřím, že by to dokázalo dnešnímu publiku přiblížit barokní svět v celé jeho barevnosti a s emociálním prožitkem, jenž nás spojuje s minulostí.

Kdybyste měla pozvat posluchače na koncert Collegia Marianum v Třinci, co byste jim řekla?

Pozvala bych je na setkání s hudbou, která má sílu promlouvat i po staletích. Bachova díla nejsou jen mistrovskou architekturou tónů – nesou poselství radosti, útěchy a naděje. Přijďte je sdílet s námi, pod křídly andělů.

redakce SHF

The post Jana Semerádová o souboru Collegium Marianum a jejím vztahu k staré hudbě appeared first on Svatováclavský hudební festival.

„Pod taktovkou hostujícího dirigenta Valentina Uryupina hráli hudebníci soustředěně a precizně.“

„Kateřinu Kněžíkovou předchází pověst vynikající pěvkyně.“

„Koncert A dur přednesl sám dirigent v roli sólisty. Pro orchestr to byla jistě zatěžkávající zkouška.“

Svatováclavský hudební festival letos podvaadvacáté otevírá brány kostelů pro krásné hudební zážitky. Od 2. září, kdy se v Ostravě rozezněl kostel Panny Marie Královny Válečným rekviem Benjamina Brittena, už bylo realizováno několik koncertů. Z nich vyniká ten, který se odehrál v pátek 5. září v kostele sv. Václava v Opavě. Pod názvem Mozart Gala excelovali sopranistka Kateřina Kněžíková a klarinetista Valentin Uryupin, který současně dirigoval Janáčkovu filharmonii Ostrava.

Koncert s názvem Mozart Gala lákal jak na exkluzivní program, tak na skvělé interprety. Stejně tak ale v Opavě přitahuje i prostor kostela sv. Václava, který je citlivě zakonzervovanou památkou a přeměněn na kulturní prostor. Monumentální kostelní loď skýtá dobrou akustiku, je však obtížně větratelná. V plně obsazeném sále se vzduch dal krájet a posluchače i účinkující trápilo dusno před bouří. Přesto se umělci dokázali plně zkoncentrovat a obdivuhodně zmobilizovat své síly a schopnosti, aby vytvořili příjemnou a slavnostní atmosféru a splnili zadání, tedy přinést výjimečný koncert.

Janáčkova filharmonie Ostrava se představila v menším obsazení, jak vyžadují skladby Wolfganga Amadea Mozarta, které byly v ten večer na programu. Pod taktovkou hostujícího dirigenta Valentina Uryupina hráli hudebníci precizně, jednotlivé skupiny, zejména houslí, umně artikulovaly a dynamicky byly hudební fráze logicky a vyváženě vystavěné, s efektním využitím kontrastů a echa, které v Mozartově hudbě nesmí chybět. Nejprve zazněla předehra k opeře La clemenza di Tito, K. 621, kdy dirigent volil energická tempa a široké fráze a celému večeru už úvodem vtiskl slavnostní ráz.

Hlavní hvězdou a lákadlem večera byla sopranistka Kateřina Kněžíková. Předchází jí pověst vynikající pěvkyně a sopranistka v průběhu večera přesvědčila, že její umění pověst dokonce daleko předčí. Zvěsti o jejím zářivém lyricko-koloraturním sopránu se šíří již téměř dvacet let, je členkou opery Národního divadla v Praze a vedle oper W. A. Mozarta jsou její doménou i opery italského a českého repertoáru. Je laureátkou řady pěveckých soutěží, ceny Classic Prague Awards 2018 za nejlepší komorní výkon a v roce 2019 získala Cenu Thálie za mimořádný výkon v inscenaci Julietta aneb Snář Bohuslava Martinů, kterou uvedlo Národní divadlo moravskoslezské. V roce 2021 zazářila v hlavní roli Káti Kabanové v opeře Leoše Janáčka na prestižním festivalu Glyndebourne Opera Festival. A z Glyndebourne se vrátila i nedávno (reflexe ZDE).

Další skladbou večera byly recitativ a árie z opery La clemenza di Tito, K. 621. Nejprve Ecco il punto, oh Vitellia a poté árie Non più di fiori. Jsou to vrcholy Mozartovy tvorby, part Vitellie klade na sopranistky maximální nároky, zejména požadovaným rozsahem partu, ale především na výrazové prostředky, neboť Vitellia je především postava dramatická. Poučené obecenstvo i proto očekávalo vystoupení světoznámé sopranistky s napětím. A ta hned v prvních tónech uhranula. Začala hutným, poněkud tmavěji zabarveným hlasem, do kterého dokázala dát vášeň a dramatičnost a udržela tuto polohu i nadále. Árii Non più di fiori začala nejprve měkkým legatem, s hutnými barevnými hloubkami a niternými piany. Široké legato bylo podpořeno krásným sonorním tónem basetového rohu, na který mistrně sopranistku provázel v orchestru Igor Františák.

Po této árii následovala Symfonie č. 1 Es dur, K. 16, první symfonie budoucího mistra, kterému v době, kdy ji složil, bylo pouhých osm let. Jednoduchost obsazení, smyčce, dva hoboje a dva lesní rohy a prostota v kompozičních postupech, ale již z této prvotiny je znát, že ji psal budoucí génius. Allegro molto vyzařovalo radostnost a hravost, Andante naznačovalo dramatičnost, kdy lesní rohy jsou podloženy ostinatem kontrabasů. Presto se odvíjelo ve fortissimu všech nástrojů, které se doplňovaly a podporovaly.

Před přestávkou opět vystoupila pěvkyně, tentokrát s Mozartovou koncertní árií Bella mia fiamma, addio! Resta, o cara, K. 528. A opět zaujala plným hlasem, dramatickým výrazem, táhlým legatem a citlivou prací s dynamikou. V další části naopak nadchla třpytivými, přesně artikulovanými koloraturami a zvonivým, kovově zářivým témbrem, kdy přesvědčila o svém výsostném pěveckém umění.

Po přestávce překvapil naopak dirigent spolu s orchestrem. Koncert A dur pro klarinet a orchestr, K. 622 přednesl totiž sám dirigent v roli sólisty, aniž při tom rezignoval na práci dirigenta. Pro orchestr to byla jistě zatěžkávající zkouška, protože klarinetový part je velmi náročný jak technicky, tak na tempovou souhru s orchestrem. První věta Allegro má svěží taneční téma hned od počátku, klarinet ho přebírá později, aby ho rozvedl do měkké melodie, obohacené ozdobami. Výkon klarinetisty byl obdivuhodný, neboť neztrácel výrazovost své hry, klarinet zněl teskně melodicky, při precizních technických finesách. A jako dirigent přitom ještě dokázal uhlídat souhru s orchestrem. Před druhou větou trošku publikum napínal úpravou plátku, aby Adagio zahájil niternou pomalou melodií, s něžným a kulatým tónem. Rozpustilé Rondo Allegro dalo klarinetu příležitost se předvést v rychlých bězích a ozdobách, ukázalo vyrovnanost rejstříků po celé škále rozsahu nástroje, aby umělec závěrečnou kadencí skladbu efektně ukončil. Ani hudebníci, ani sólista v roli dirigenta nezastírali, jak moc se při přednesu „orosili“, což ovšem platilo i o publiku.

Dirigent Valentin Uryupin spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava celkem pravidelně, je spolehlivý a přitom má hluboké hudební cítění. Nedávný čtyřicátník se narodil v Lozově na Ukrajině a původně působil jako sólový klarinetista. Pracoval jako šéfdirigent a umělecký ředitel v Novaja opera v Moskvě, ale na svůj post rezignoval a nyní působí po celé Evropě jako dirigent i jako komorní hráč. V Opavě z něho sálala radost z hudby a nezlomná energie, kterou dokázal ve ztížených podmínkách vtisknout nadšení z krásného muzicírování.

Na závěr ještě všechny čekalo sólové moteto Exultate, jubilate šestnáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta. Skladbu napsal pro tehdejšího slavného kastráta Venanzia Rauzziniho, který proslul nejen technickou zdatností, ale také velkým hlasovým rozsahem. Kateřina Kněžíková se tak ujala téměř nemožného úkolu zazpívat tento part lyricko-koloraturním sopránem. Nicméně i ona prokázala skvělou techniku, rozsah a schopnost svého hlasu podat jak lyrické a něžné části, tak především části dramatické, s velkými intervalovými skoky, při zachování vyrovnanosti barvy i znělosti hlasu. První část zahájila radostným a jásavým výrazem, s lehounkým ozdobným vibratem, s trylky, perlivě, sladkým témbrem. Recitativ Fulget amica dies uvedl sladce a klidně další část, árii v Andante, Tu virginum corona, vyprávěcí, pohodovou, přesto pevnou i sdělnou. Závěrečné Alleluja v Allegru dává pěvkyni možnost rozvinout interpretační umění a Kateřina Kněžíková toho naplno využila. Stříbřitý soprán se nesl volně do prostoru a kolem něho svítily koloratury, které se vznášely do nadpozemských výšek.

Obecenstvo se předhánělo v nadšených ovacích a odměnilo pěvkyni i orchestr dlouhotrvajícím potleskem. Byl to koncert, který se jistě zapíše do historie festivalu k těm nejhodnotnějším a nejúspěšnějším.

Foto/zdroj: M. Kusyn / Svatováclavský hudební festival

Karla Hofmannová, Klasika+

The post Hvězdná zář v Opavě – recenze Karly Hofmannové na portálu klasika+ appeared first on Svatováclavský hudební festival.