„Cesta z temnoty ke světlu byla ztvárněna bez okázalé výstavby. Skromně a pokorně, snad s určitou dokumentární pravdivostí, jako stenografický záznam prožité bolesti.“
„Občas bylo vidět, že Josef Špaček má plné ruce práce, když musel přepínat jednotlivé stránky během provedení rukou. Na kvalitě a souhře však toto nepohodlí nebylo nijak znát.“
„Zažít dva muzikanty, kteří nejsou zahledění sami do sebe, dokáží publikum potěšit, rozesmát a navíc i nenásilně vzdělávat, je obrovské privilegium.“
Brilantní smyčce – podtitul koncertu se v případě houslisty Josefa Špačka a violoncellisty Tomáše Jamníka naplnil nanejvýš zajímavě. Dva z nejvýraznějších interpretů klasické hudby mladší generace vystoupili na Svatováclavském hudebním festivalu. Moravskoslezský kraj díky tomuto svátku duchovní, staré i multižánrové hudby už zažil mnoho znamenitých koncertů. Vystoupení skvělých hráčů na smyčcové nástroje bylo v něčem klasické, ale i hodně netradiční. O tom, zdali patří do zlatého fondu kostelních zážitků festivalu, přemítá následující reflexe.
Je pár minut po patnácté hodině odpoledne. Dřevěným interiérem evangelického kostela v Orlové prosvítá vlídné podzimní slunce. Kombinace dřeva a zdiva evokuje domáckou atmosféru světla a tepla. Jakoby člověk seděl v obýváku, a ne v sakrálním prostoru. Lidé se začínají ohlížet. Skoro čtvrt hodiny po začátku koncertu a nikde nikdo. Načež se na pódiu objeví violoncellista Tomáš Jamník s širokým úsměvem. Vysvětlí lidem drobné zpoždění koncertu, způsobené ošemetným zjištěním: Pánové hrají z iPadů a Josef Špaček si k němu zapomněl vzít pedál a nemůže tak ovládat otáčení stran. Naštěstí zjistili, že listovat iPadem lze i prudkým otočením hlavy. Adrenalinový začátek koncertu měl mít své pokračování.
Špaček s Jamníkem loni natočili společné album Paths (Cesty), které se pro mě a řadu kolegů stalo jednou z nejzajímavějších nahrávek roku. Je to tím, že jsou tak brilantní smyčcaři? Ó, nikoli! Zdaleka nejen tím. Hlavním důvodem je inteligentně humanitně angažovaná dramaturgie jejich alba, která zaznamenává hudební i lidské stopy autorů násilně vyřazených z běžného života, umučených a zavražděných v nacistických koncentrácích. Pánové ovšem na koncertě v orlovském kostele nezahráli pouze skladby z Paths, ale představili se také v sólových skladbách, jejichž společným jmenovatelem byl Johann Sebastian Bach.
Tomáš Jamník zahrál vybrané části Suity č. 6 D dur pro sólové violoncello, BWV 1012. V první větě ještě sehrál svou roli stres z řešení prekérní situace s pedálem iPadu. V dalších částech suity už violoncellista našel soustředění a klid k bezpečné intonaci a ponořil se do průzračných oceánů Bachovy hudby celý. Nádherné a kantabilní vedení frází a krásná artikulace byly jen zlomky Jamníkova procítěného podání.
Josef Špaček se samostatně představil v proslulé Ciacconě z Partity č. 2 d moll pro sólové housle, BWV 1004. Houslista ji provedl zpaměti. Z jeho hry na mne zapůsobilo dokonalé pochopení Bachova houslového veledíla. Cesta z temnoty ke světlu byla ztvárněna bez okázalé výstavby. Skromně a pokorně, snad s určitou dokumentární pravdivostí, jako stenografický záznam prožité bolesti. Špaček nestaví svůj výraz na vzletné a bombastické vnějškovosti. Jeho autentickým projevem je především nenapodobitelný, překrásný houslový tón. Jím si podmaňuje své publikum, čaruje s jeho témbry a vibrata využívá jen decentně a vždy účelně. Kladu si otázku, zdali jsem slyšel živě sugestivnější provedení této kompozice?
Dosud jsme se nezmínili o společných skladbách. Špaček s Jamníkem spolu zahráli nejprve Smyčcový kvartet č. 1 Leoše Janáčka. Úpravu pro housle a violoncello provedl Jiří Kabát a sluší se říci, že se mu podařila výborně. Kabát se řídil intuicí více než potřebou doslovného přepisu. Jeho úprava neztratila Janáčkovu spalující vášnivost a je pro interprety po technické i výrazové stránce obrovskou výzvou. Zajímalo by mě, jak by tato skladba vyzněla v podání jiných interpretů. Mám totiž pocit, že Špaček a Jamník jí dokázali vdechnout život neopakovatelným způsobem. Podobně přesvědčivě se oběma umělcům vedlo v dalších společných kreacích, z nichž zmiňme především Duo pro housle a violoncello Erwina Schulhoffa. Muzikalita z této kompozice přímo srší a vitální interpretace v některých tanečně rytmizovaných částech přímo sváděla k nestatickému prožitku hudby. Pánové se s publikem rozloučili přídavkovou osvěžující ukolébavkou ukrajinského skladatele Reinholda Glièra. Nešlo o žádnou uspávanku, ale o půvabnou, jemně plynoucí miniaturu, která zajistila decentní tečku na závěr.
Jak vyzněl koncert ohrožený záležitostmi technického rázu? Občas bylo vidět, že Josef Špaček má plné ruce práce, když musel přepínat jednotlivé stránky během provedení rukou. Na kvalitě a souhře však toto nepohodlí nebylo nijak znát. Naopak. Pánové dokázali z prekérní situace vytěžit slovní humor. Zejména Tomáš Jamník využil své přirozené rétorické schopnosti a publikum příjemně bavil vyprávěním o několikerém hledání kostela schovaného na zalesněném návrší a dalšími historkami. Možná, že díky zapomenutému iPadu vzniklo mezi lidmi a umělci bližší pouto. Když se někomu přihodí něco nemilého, není snad normální mu pomoct a fandit?
Ještě několik vět o interpretaci. Slyšet dva takto sehrané muzikanty je velká vzácnost. Slyšet dva báječně sehrané muzikanty v programu, který není konzumní či lacině atraktivní, je ještě větší rarita. Zažít dva muzikanty, kteří nejsou zahledění sami do sebe, dokáží publikum potěšit, rozesmát a navíc i nenásilně vzdělávat, je obrovské privilegium. Je skvělé vědět, že Josef Špaček a Tomáš Jamník se svým darem zacházejí s láskyplným odhodláním, svědomitě a nanejvýš zodpovědně. Jestli vám někdy tito dva borci zkříží cestu, berte to jako svátek. Opravdu stojí za to jít s nimi chvíli společně.
