Jiří Vodička na Svatováclavském festivalu potvrdil, že je českým houslovým králem

Jiří Vodička zahrál v úterý na Svatováclavském hudebním festivalu. Ostravský rodák se představil s ansámblem Barocco sempre giovane v programu, kterému sám přezdívá „Barokní rokenrol“. Euforická reakce publika zcela vyprodaného koncertu svědčí, že se odehrálo něco opravdu výjimečného.

Je docela obtížné vylíčit, co se to vlastně ve Slezské Ostravě v Husově sboru stalo. Hudba stimuluje emoce, které slova dokážou zprostředkovat jen zástupně. Přesto se budeme snažit podat o koncertu ostravského rodáka co nejpřesnější charakteristiku.

Jiří Vodička se představil v programu z děl barokních mistrů Antonia Vivaldiho, Georga Philippa Telemanna a Francesca Geminianiho. Na závěr zazněl houslový koncert G dur Antonia Lolliho, který svými letopočty patří do raného klasicismu, ale jeho koncert ještě provází barokní idiomy. V přídavcích pak Vodička doslova odpálil dvě ukázky ze slavných Vivaldiho Čtvero ročních období.

Vodičku doprovodil ansámbl Barocco sempre giovane, který už svým názvem předesílá svou specializaci na hudbu této epochy. Doprovodil ovšem není správné slovo, protože italské virtuózní koncerty kladou podobné nároky také na další hráče.

Vodička je bez nadsázky největší úkaz české houslové scény současnosti. Jeho charisma by se dalo krájet jako nejvybranější pochoutky. Muzikalita z něj srší jako gejzír jisker přímo na posluchače. Tak, že nikdo nemůže zůstat uchráněn. Přitom nejde o povrchní exhibici a vnějšková gesta. Prožitek tohoto houslisty je naprosto přirozený a nevyumělkovaný. Umělecká úroveň nekompromisní! Svědčí o tom důmyslně sestavený program a dramaturgie, která je protikladem konzumního přístupu.

Od chvíle, kdy Vodička rozezněl poprvé své housle, se posluchači ocitli metaforicky vzato v jiné dimenzi. Cílem nebylo evokovat dávnou dobu, ale ukázat, že barokní hudba je prostě zdroj emocí, které nestárnou. Výčet nálad a pocitů, které lze vyjádřit hudebními prostředky, je bezedný a Vodička hrál nadoraz a celým srdcem. Do poslední noty, kterých muselo jen v jeho houslích zaznít na tisíc. S nekompromisní precizností, a přesto taneční lehkostí. S rozezpívanou kantabilitou, která doslova uhranula posluchače omamným i dráždivým tónem.

Vodička ukazuje, že hudba je obrovská radost, když se dělá naplno a bez kompromisů. Poslouchat a sledovat tohoto houslistu během hry je nesmírně inspirativní. Prožíváte s ním každou hudební frázi, reagujete intuitivně na jeho vystižení skladeb i konkrétních momentů.

Soubor Barocco sempre giovane je s tímto houslovým mágem perfektně propojený. Souhra všech byla během koncertu dokonalá a bez jediného náznaku námahy. A že si všichni umělci dali pořádně do těla! Zejména violoncellista a první houslistka se vedle Vodičky představili ve virtuózních kaskádách bleskurychlých běhů a vyhrávek. A nezklamali!

Odezva publika byla každou další skladbou bouřlivější. Vodička s nadsázkou charakterizoval svůj koncert jako „Barokní rokenrol“, ale ve skutečnosti se držel ještě zpátky. Tohle byl spíš barokní speed metal. Baroko zahrané fenomenálním houslistou, který respektuje tradici, ale dává do hry neskutečný drajv.

V každé skladbě hledá něco, s čím by se ztotožnil. Dívá se na ně z perspektivy jednadvacátého století. S nadhledem a vybranou péčí, ale nikdy obstarožně. Nikoli jako archivář a pedant, ale jako svobodný a nezávislý profesionál. Lovec vzácných trofejí a hledač utajených pokladů. To je alespoň pro mne Jiří Vodička, díky kterému mají koncerty klasické hudby neskutečný náboj a energii.

Každý patříme k nějaké době a generaci. I ty předchozí měly své houslové velikány. Vodička je jejich přímým nástupcem a právoplatným dědicem. Houslový trůn má svého krále.

 

K dnešnímu dni jsme pro Vás zorganizovali 1288 Koncertů