První podzimní večer zalitý neapolským sluncem

V květnu 2001 vystoupil ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro legendární soubor dobových nástrojů Concentus musicus Wien s hornistou Hectorem McDonaldem a dirigentem Nikolausem Harnoncourtem. Kritika a angličtiny neznalé publikum byly tehdy z první poloviny koncertu-workshopu na rozpacích, když Harnoncourt s McDonaldem s gumovou hadicí v ruce demonstrovali přednosti a nedostatky dobových lesních rohů. Sotva koncert skončil, přítomní koryfejové české artificiální hudby ostentativně opouštěli Dvořákovu síň. „Takto se Mozart u nás hrát nebude!“

Uplynula jedna lidská generace a české publikum si Zelenku, Bacha, Händela či Vivaldiho ve zvuku moderních nástrojů již v podstatě nedokáže představit. Dvořáka hrají se starými nástroji a jejich kopiemi Marek Štryncl i Václav Luks. A poučená interpretace staré hudby klepe na vrata Janáčkovy a Martinů hudby. Za poslední čtvrtstoletí od Norringtonova (1996) a Harnoncourtova (2001) vystoupení na Pražském jaru se vkus, nároky a znalosti českého publika radikálně proměnily, ať již směrem do hudební minulosti, nebo přítomnosti. Naprosto zásadním způsobem se na této edukaci a kultivaci domácího publika podílel Svatováclavský hudební festival, který letos oslavil dvacet let trvání. Zářivými svíčkami na narozeninovém dortu jubilejního ročníku se stala dvojice koncertů ve farních kostelích ve slezském Hlučíně a moravské Staré Bělé na předměstí Ostravy (recenzuji reprízu 23. 9. 2023). Pořadatelé k nim pozvali soubor nejpřednějších domácích instrumentalistů ze světa staré hudby nazvaný AD HOC v čele s koncertní mistryní Helenou Kornfeld Zemanovou a legendárního francouzského violoncellistu, dirigenta a pedagoga Christopha Coina, žáka a uměleckého partnera Harnoncourtova, Jordiho Savalla či Christophera Hogwooda.

Kdo z posluchačů očekával v přítomnosti francouzsko-švýcarské hvězdy hudební scény autentické provozovací praxe sázku na jistotu a dramaturgickou klasiku, byl zklamán. Půldruhé hodiny trvající večer totiž náležel tvorbě neapolského baroka v podobě hned pěti koncertů pro violoncello s doprovodem smyčců a basso continuo, a to z dílny rovnou čtyř autorů jedné umělecké generace narozené v rozpětí pouhých deseti let 1684–1694. Festivalová dramaturgie tak potvrdila pověst neutuchajícího hledačství, experimentování, laborování, hloubání a kutání, což jsou aktivity vlastní ostravskému regionu na moravskoslezské hranici po staletí. Úvodem večera, během něhož všichni jmenovaní umělci doslova neodešli z improvizovaného pódia v oltářním prostorou pozdněbarokního kostela sv. Jana Nepomuckého (pro barokní repertoár jak příznačné zasvěcení!), zazněl čtyřvětý Koncert F dur Nicola Fiorenza (1686–1768). Hned úvodní kompozice dramaturgicky koncentrovaného a na hraně určité monotónnosti nebezpečně balancujícího večera definovala hudební jazyk a posluchačskou atmosféru: vzlykavě táhlým unisono tónům smyčcových nástrojů kontrastovaly tempově zběsilé pasáže, v nichž měl sólista v první polovině večera občas problémy v nejvyšší poloze. Jak však úvodem večera upozornila koncertní mistryně, Coinův křehký nástroj z dílny neapolského houslaře Alessandra Cagliana z roku 1720 nemohl být pro vybraný repertoár zvolen autentičtěji.

Z kompoziční dílny Francesca Duranteho (1684–1755) zazněly hned dva koncerty, nejprve Koncert g-moll č. 2 a ve druhé polovině večera příznačně nazvaný Koncert A dur č. 8 „La Pazzia“ („Šílenství“). Neustálé střídání temp ve vstupní větě „šíleného“ koncertu a poutavá violová sóla Dagmar Valentové a Eleny Machové se publiku snadno vryla pod kůží a do paměti. Právě tato kompozice byla pro mě posluchačským objevem večera a rozhodně bych si ji přál opět a brzy slyšet. V Duranteho stínu alespoň pro mě zaostal opět čtyřvětý Koncert f moll Leonarda Lea (1694–1744). Závěrem večera, během něhož se „autenticky“ aplaudovalo i mezi větami, zazněl Koncert G dur Nicoly Porpora (1686–1768), který i tímto dílem potvrdil pověst kantabilního mistra křehce jímavých melodií. V jeho díle již byl přítomen hudební svět raného Haydna, Porporova žáka, který svůj první violoncellový koncert zkomponoval ještě za Porporova života.

Obavy z dramaturgicky monotónního života zažehnal živelný a technicky bezchybný doprovod souboru AD HOC a během večera stále suverénnější výkon Coinův. Setkání se skromnou hvězdou autentické scény se pro přítomné publikum proměnilo v gurmánský večer s neapolskou kuchyní o pěti chodech, plnou chutí, barev a vůní, které se střídaly v dech beroucím tempu a kulinářském provedení. Svatováclavský festival rozhodně neztrácí dech, ani ambice, což dokázal touto opulentní hudební hostinou o prvním podzimním víkendu. Když už na festivalu hostovali mistři barokní kuchyně Kuijken a Coin, snad se ještě festivalové publikum dočká legendárních umělců Herrewegheho či Savalla. Anebo alespoň smyčcového kvarteta Quatuor Mosaïques, v němž Coin usedá u violoncella s kolegy z Concentus musicus Wien.

K dnešnímu dni jsme pro Vás zorganizovali 1288 Koncertů