Svatováclavský hudební festival uzavřel svůj jubilejní dvacátý ročník. Závěrečný koncert ve vyprodané katedrále Božského Spasitele byl svým způsobem ikonický. Glagolská mše Leoše Janáčka a Stabat mater Petra Fialy jsou duchovní skladby, které se vymykají z konvencí osobním sdělením. Janáčkovu filharmonii Ostrava řídil dirigent Robert Kružík, sólové party ztvárnili Kristina Nouzovská Fialová, Kateřina Kněžíková, Jarmila Vantuchová Balážová, Richard Samek a Josef Benci. Spoluúčinkoval Český filharmonický sbor Brno.
Svatováclavský festival se nevyhýbá skladbám, jejichž poznání může přinést člověku novou zkušenost. Osobitý přístup zvolil i Petr Fiala ve svém rozlehlém duchovním díle Stabat mater pro sólovou violu, smíšený sbor a orchestr. Legendární sbormistr Českého filharmonického sboru Brno letos oslavil významné životní jubileum a provedení jeho autorské kompozice je výrazem poděkování a úcty. Fialův sbor je jedním ze stavebních kamenů, na kterých stojí věhlas a prestiž tohoto festivalu.
Nebudeme předstírat, že kompozice brněnského sbormistra a skladatele je přístupné a vstřícné dílo. Stabat mater Petra Fialy je cestou do hlubin dramatu a utrpení, jehož temné stíny kolují v orchestrálních barvách i v sonorním, zvláštně „nasvíceném“ zvuku smíšeného sboru. Ten je situován do role jakéhosi vox populi tedy lidských zástupů. Sólové viole skladatel vtělil bolestnou „rétoriku“ Marie.
Kompozice Fialy zaujala svou sugestivní a zhuštěnou atmosférou. Dokázal vylíčit psychologii příběhu, aniž by sklouznul k šablonovitým postupům filmové hudby nebo stylovým návratům. Dílo svědčilo o důmyslné zvukové představě, hledání přesných témbrů a jejich kontextu. Z nástrojů orchestru dostaly větší prostor perkuse, sólové housle, příčná flétna, hoboj a anglický roh. V každém ohledu šlo o znamenitě ztvárněné a soustředěné výkony, kterým nechyběl ohleduplný cit.
Když se rozezněla sólová viola Kristiny Nouzovské Fialové, bylo to jako pád do hluboké studny plné temné a chladné vody. První dáma violy s kompozicí svého otce obdivuhodným způsobem splynula. Hrála neskutečně: každým pórem byla její součástí a prožila ji bezezbytku. Její koncepce hudebních frází potěšila skálopevnou intonací a platinovou tíhou, která nestavěla nic na odiv. Byla to dokonale pochopená pravda o těžkém údělu, který vstoupil do kolektivní paměti lidstva.
Stabat mater Petra Fialy nezastírá intelektuální zázemí brněnské skladatelské školy. Jeho odlesky se odráží v progresivní instrumentaci, strohé harmonii a důmyslné tektonice. Přesto je to skladba, která posluchače může oslovit ve chvílích, kdy mu není do smíchu. V takovém okamžiku má sílu výpovědi, která může nalézt nová východiska. Provedení této neobyčejné kompozice spojenými silami Janáčkovy filharmonie, Českého filharmonického sboru Brno a jedinečné Kristiny Nouzovské Fialové bylo ikonické a vstoupilo do festivalové historie jako jeden ze zlatých hřebů.
Glagolská mše Leoše Janáčka je dílo zcela osobité a původní invence, které nahlíží na postuláty víry s nadhledem a jasnou vizí. Ačkoli se opírá o tradici příklonem k staroslověnskému textu a varhanní estetiku krajních částí, dívá se dopředu, nikoli zpět. Přesto je třeba přiznat, že také Janáček měl své předchůdce. V roce 1920 vyšla tiskem Missa Glagolskaja skladatele a varhaníka Karla Douši, určená ovšem výlučně smíšenému sboru. O tři roky později zkomponoval svou Glagolskou mši Josef Bohuslav Foerster. Janáčkova monumentální skladba byla dokončena až 15. října roku 1926 v Luhačovicích a v Brně. Její dopad na další vývoj žánru byl ovšem nezměrný a nelze jej měřit prizmatem předešlých děl. Slovanský text byl Janáčkovi podkladem k mnohem širšímu étosu, který prožívá člověk na tomto, nikoli na „onom světě“, jak výstižně uvedl Bohumír Štědroň.
Málokterý český orchestr dokáže zahrát Glagolskou tak sveřepě, nezdolně a neoblomně jako Janáčkova filharmonie. Zářivé žestě zněly s velkolepou razancí jako kolektivní výraz radosti a přesvědčení. Dřevěné dechové nástroje a bicí také nezůstaly pozadu a nechaly v kompozici hukvaldského mistra výrazný interpretační otisk. A co teprve, když zaburácel Fialův sbor své Věruju a další pasáže plné neochvějné soudržnosti a vášnivého výrazu! Sborové pasáže hrály všemi barvami, mezi nimiž se mihotaly plameny i přírodní scenérie. Chrám přírody a chrám duše jsou spojité nádoby. Janáček to věděl, aniž by musel sáhodlouze řečnit.
Interpreti v sólových partech tentokrát neodvedli rutinní výkony. Bylo vidět i slyšet, že tato skladba je pro ně srdeční záležitost a nechali v ní veškeré své umění. Kateřina Kněžíková svým majestátním sopránem doslova překvapila. Její zaujatá interpretace byla spalující a nakazila publikum svým odhodláním a čistým, samozřejmým podáním. Jarmila Vantuchová Balážová ji následovala svým žíhaně zbarveným mezzosopránem, který ovládá zcela bezpečně po artikulační i výrazové stránce. Richard Samek je v Ostravě svými spolehlivými výkony dobře znám a v Glagolské mši opět ukázal, v čem tkví jeho přednosti: stoprocentní nasazení, vynikající schopnost hlasové charakteristiky a precizní intonace i v nejkrajnějších tónech. Slovenský basista Josef Benci svým mohutným hlasovým fondem připomínal bezmála starozákonního proroka. Snad jen dynamickou vyrovnanost si pěvečtí sólisté v krátké společné pasáži zapomněli ohlídat, možná proto, že v této mši zpívají více samostatně než spolu.
Provedení Glagolské mše Leoše Janáčka nebylo jen důstojnou tečkou za jubilejním ročníkem Svatováclavského hudebního festivalu. Stalo se příslibem, že tento festival skutečně je místem, kde není nouze o zážitky a exkluzivní osobnosti. Tady se dělá špičkové umění nejrůznějších žánrů, které zdaleka neholdují pouze duchovní hudbě. Na každém kroku bylo zřetelně poznat, že tento festival je připravován s láskou a starostlivostí, které velí nadšení pro společnou věc. Mimochodem festivalový merch je u klasických hudebních festivalů stále něco, co vyvolává spíše rozpaky než uznání. Svatováclavský hudební festival prolomil i tuto bariéru a ukázal, že kde nechybí invence, dějí se velké a krásné věci.
