Zimní cesta Belly Adamové. Schubertovy písně v neslýchaném podání

„Bella Adamova svou interpretací ukázala, že Zimní cesta má smysl. Odcházení nikdy není snadné. Ale v podání této famózní umělkyně a Wihanova kvarteta se z ní stalo něco, co by člověk rád prožil. A klidně znovu.“

„Dynamika nešla nikdy nad volumen sólového hlasu, v samostatných pasážích Wihanovo kvarteto vyčarovalo nádherné barvy a senzitivní duševní krajiny.“

„Je třeba projít dlouhou cestu, aby interpret dosáhl nezaměnitelného hlasu či způsobu projevu. Bella Adamova je jedna z těch, kteří to dokázali.“

 

Dolní Benešov byl místem dalšího z koncertů Svatováclavského hudebního festivalu. Tentokrát se v kostele sv. Martina rozezněly písně z cyklu Zimní cesta Franze Schuberta v podání kontraaltistky Belly Adamové a Wihanova kvarteta.

Kdyby se Franz Schubert narodil ve 20. století, měl by s trochou nadsázky status popové ikony, jejíž melodie si zpívá celý svět. Marně bychom hledali osobnost s takovým citem pro píseň, která vystihuje text. Schubert byl tragické dítě raně romantické epochy. Bezstarostný a hedonistický, přitom sužovaný depresemi a hlubokou melancholií. Zemřel příliš mladý na to, aby stačil předestřít celý svůj geniální talent. Schubert je často líčen jako mimořádný melodik, ve skutečnosti jeho hudba uchvacuje všemi dostupnými prostředky. Zmocňuje se jí ke svému záměru samozřejmě, bez námahy, lačně a drakonicky. Jako jeden z prvních vnucuje své kreativitě podobu, která absolutně vystihuje mimohudební inspiraci, jeho představu a vnitřní duševní procesy.

Zimní cesta je jeden z nejpodivuhodnějších písňových cyklů vůbec. Schubert ho napsal rok před svou smrtí ve stavu naprosté beznaděje a nulových vyhlídek na budoucnost. Výjimečná díla vznikají většinou v těžkých chvílích. Tak už to na světě chodí. Básně Wilhelma Müllera vysílají bezejmenného poutníka na cestu, z níž není návratu. Jde sněhem, ledem a vánicí. Nikdo mu nepodá pomocnou ruku, nikdo si ho nevšímá. Závěrečná vize flašinetáře, který točí klikou do prázdna, zapomenutý a ponechaný svému osudu, je až apokalyptickou vizí, v níž se rýsuje postava skladatele. Možná je sám Schubert tím imaginárním poutníkem, symbolem i ztělesněním umělce bez perspektivy a naděje na paprsek světla, tepla a lásky.

Bella Adamova nad všemi aspekty příběhu musela hodně přemýšlet. Jinak si nedovedu vysvětlit, že zazpívala Schubertovy písně s tak samozřejmou sugestivitou a dokonalou výstižností nejmenších interpretačních nuancí. Adamova v Zimní cestě hledala. Sama se vydala na cestu, která vede do neznáma. Přitom je nesmírně důležité, že se nesmířila s konvencí, která říká, že něco je pouze smutné a něco jenom veselé. Altistka rozlišovala v jednotlivých písních jemné významové posuny, které vychází z akutního pochopení Müllerových básní. Nejsou totiž bezvýhradně pesimistické, mrazivé a beznadějné, jak je vysvětloval například Václav Holzknecht.

Adamova v Schubertově geniálním opusu mezi řádky rozpoznala věci, které se vzdalují konvenčnímu výkladu: Každého čeká zimní cesta. Ať už bude jakákoli, je nezbytné ji přijmout. Nezáleží na tom, jestli půjdeme s pláčem nebo v naprostém tichu. Budeme-li se smát nebo rozčilovat. S poznáním této nezvratnosti se možná k tichému smutku přidá také smíření a vyrovnanost. Málokdy je možné slyšet celek čtyřiadvaceti písní Schubertova cyklu. Ještě méně vzácné je, že místo obligátního klavírního doprovodu zazní instrumentace pro smyčcové kvarteto. Schubert své písně napsal pro mužský hlas, ale hluboký alt Adamové smazal veškeré pochyby. Na cestu se musíme vydat všichni…

Bellu Adamovu na koncertě doprovodilo Wihanovo kvarteto. Soubor právem patřící mezi žijící legendy svého obsazení ukázal, jak má vypadat a znít senzitivní a delikátní spolupráce. Dynamika nešla nikdy nad volumen sólového hlasu, v samostatných pasážích Wihanovo kvarteto vyčarovalo nádherné barvy a cituplné hudební krajiny. Jejich zvuk má svou vlastní vibraci, kterou si s nikým jiným na světě nespletete.

Je třeba projít dlouhou cestu, aby interpret dosáhl nezaměnitelného hlasu či způsobu projevu. Bella Adamova je jedna z těch, kteří to dokázali. Svou roli přijala zodpovědně a neokázale, proto i v tak nelehkém tématu dokázala probudit dojem lehkosti. Co se zdálo tak přirozené, je výsledkem obrovského duševního úsilí. Její plasticky objemný a okrouhlý kontraalt zní jako promlouvání srdce. Střídmě i naléhavě. Rozlévá se prostorem s jakousi nepředstíranou intelektuální skromností. S pevnou jistotou, zasmušile, ale nikdy povýšeně.

Adamova Schubertův cyklus Zimní cesta ztvárnila s výstižností, kterou bychom našli stěží. Jenže to není jediný aspekt jejího brilantního podání. Ona Schubertovy písně pochopila. Našla v nich pocity, nálady a stavy, které v ní samotné rezonují a jsou i dnes aktuální. Vyjadřují mnohé z obav současnosti, kdy životy často míjejí jen jako stíny na cestě bez jasného cíle. Bez naděje na lepší budoucnost. A teď to podstatné: Bella Adamova svou interpretací ukázala, že Zimní cesta má smysl. Odcházení nikdy není snadné. Ale v podání této famózní umělkyně a Wihanova kvarteta se z ní stalo něco, co by člověk rád prožil. A klidně znovu…

K dnešnímu dni jsme pro Vás zorganizovali 1284 Koncertů