Rozhovor pro redakci SHF: Jana Semerádová z Collegia Mariana
Vaše jméno je pevně spojeno s historicky poučenou interpretací staré hudby. Co pro Vás osobně znamená věnovat se barokní hudbě v její původní podobě?
Poučená interpretace či historicky informovaná praxe spojuje interprety, muzikology a pořadatele koncertů usilujících o poznání a zprostředkování hudby minulosti a její zpřítomnění provedením na historické nástroje. Dodržování určitých zásad a pravidel nechává prostor ke svobodnému hudebnímu projevu. Rozhodla jsem se pro hru na dobové nástroje již za svých studií, protože souzněly s mým hudebním cítěním a vyhovovaly představě o znění barokních skladeb. I když je historický nástroj v lecčem obtížnější než moderní a má s ním pramálo společného, promlouvá takovým jazykem, který mi umožňuje vyslovit skrze hudbu to, co cítím a chci sdělit. To je jeden aspekt. Ale daleko důležitější je to, abychom poučenou interpretace nepovažovali za nějakou nadstavbu nebo něco, co se výlučně týká staré hudby. Každý umělecký směr se vyznačuje určitou estetikou, požadavky na interpreta a výběr nástroje, existují dobové příručky hry na nástroj, interpretační pojednání. Pokud nás to nenechává lhostejnými a nahlédneme-li do nich, začne pak hudba znít tak, s jakým záměrem byla napsána.
Založila jste a vedete soubor Collegium Marianum, který se dlouhodobě řadí ke špičce v oblasti staré hudby. Jak byste popsala jeho uměleckou identitu a vizi?
Collegium Marianum má od počátku svůj osobitý styl daný skvělými hudebníky, kteří v něm hrají. Našli jsem se tak trochu díky Týnské škole, kterou založili, vlastně obnovili mojí rodiče v 90. letech jako jednu z prvních škol v České republice specializovanou na výuku hry na historické nástroje. Barokní knihovní sál Týnské školy v Melantrichově ulici se stal místem setkávání hudebníků nadšenými historickou provozovací praxí staré hudby a také jakýmsi magnetem přitahujícím posluchače, kteří dychtili po barokní hudbě na původní nástroje. Když se podívám zpětně na programy, které jsme tehdy hráli, musím konstatovat, že byly veskrze dramaturgicky nesmírně zajímavé, za což vděčíme spolupráci s muzikology (např. Václavem Kapsou). A tak se jména skladatelů jako Joseph Brentner, Antonín Reichenauer nebo František Jiránek díky této společné vášni a touze po oživení jejich díla pravidelně objevují na koncertních pódiích doma i v zahraničí. A myslím, že společná energie a nasazení, které dnes z koncertů čiší, je dána tím, že všichni tuto hudbu milujeme a taky, že je nám spolu dobře. Naše první houslistka a koncertní mistr, Lenka Torgersen, má obrovský smysl pro detail a zároveň na housle zpívá. A zpěvem se necháváme vést, o čemž svědčí i výběr našeho repertoáru, jehož velká část představuje hudbu Prahy první poloviny 18. století, tedy v zásadě v italském stylu. Nicméně francouzská barokní hudba se na našich programech objevuje dost často. Je to dáno nejen tím, že hraju na barokní flétnu, která je spjata s Francií, tak mou slabostí pro období Grand Siècle. Představení s francouzským divadlem a tancem jsou toho dokladem.
Collegium Marianum je rezidenčním souborem Svatováclavského hudebního festivalu. Co toto spojení pro Vás znamená?
Je to pro nás velká čest. A také zodpovědnost, abychom na festival, jenž má svou osobitou tvář a spojuje špičkové interprety s výjimečnými místy Moravskoslezského kraje, pokaždé přivezli to nejlepší z naší produkce s těmi nejlepšími sólisty. Častokrát se jedná o premiéru nějakého nového programu nebo kreace; festival stál též u zrodu nespočtu nahrávek, ať už živých záznamů koncertů nebo nahrávek pro Supraphon. Zvlášť jsem vděčná, že se díky rezidenci cítíme na koncertech Svatováclavského hudebního festivalu jako doma, dialog s publikem se díky této kontinuitě daří navázat v těch nejniternějších rovinách porozumění. Dokonce ještě předtím, než začnou první tóny…
V minulosti jste již na SHF několikrát vystupovala. Jaké jsou Vaše vzpomínky na předchozí ročníky? A jak byste charakterizovala festival jako celek – svou atmosférou, dramaturgií nebo přístupem publika?
Vzpomínám na velmi vřelé přijetí, vlastně každý koncert byl jedinečný a hluboce prožitý – publikum na festivalu je mimořádně otevřené a vnímavé. A vlastně po těch letech i vzdělané díky kvalitní dramaturgii. Cítím vždy, že posluchači přicházejí nejen za hudbou, ale také za společným zážitkem. Dramaturgie festivalu je pestrá a inspirativní, dokáže propojit velká jména s mladými umělci a nabídnout opravdu bohatý pohled na duchovní hudbu.
Na Svatováclavském hudebním festivalu letos uvedete program s názvem Bach: Pod křídly andělů. Jak vznikla dramaturgická koncepce tohoto projektu?
Už dávno jsem chtěla s Hanou Blažíkovou provést Bachovy árie, které zpívá tak neuvěřitelně. V jejím podání dostávají ještě jiný, andělský rozměr, a naplňují mě nadějí a radostí. Když zpívá Gottes Engel weichen nie nebo Ich wünschte mir den Tod, ponořím se do dokonalé Bachovy hudby a nechávám se unášet, nebo, jak se zpívá v Himmlische Vergnügsamkeit, zahlédnu odlesk nebeské blaženosti. Program je rámován ouverturou ve francouzském stylu od Johanna Bernharda Bacha a před závěrečným andělským zpěvem v podobném, však naprosto osobitém stylu, zazní Bachova suita h moll.
Jaký význam má pro Vás práce s původními prameny a historickými nástroji při formování koncertních programů?
Dalo by se říci, že práce s prameny je základem našich programů. Autografy, dobové opisy nebo tisky nám často odhalují nuance, které mohou zcela změnit vyznění skladby. A historické nástroje přinášejí nejen široké a barvité zvukové spektrum, ale i prostředek k provedení hudby tak, jak byla komponována. Mohlo by se zdát, že už bylo všechno z archivů a knihoven objeveno, provedeno a nahráno, často se však stane, že narazíme na dobře schovanou partituru dokonalé skladby. Kdysi jsem přepisovala noty ručně, pravidelně jsem navštěvovala archivy, byla ochotná vstávat v pět hodin ráno, abych se dostala do archivu v jiném městě. Jakmile přišla možnost přepisovat hudebniny v počítačovém programu, už to pro mě nebyl takový zážitek. Například Vivaldiho současníci se nejvíc naučili opisováním jeho partitur, lépe pochopili jeho skladebné postupy. V počítači sice lze všechno hned přehrát, ale není to tak bezprostřední zážitek.
Co považujete za největší výzvu při interpretaci J. S. Bacha a jeho současníků na dnešních koncertních pódiích?
Možná právě onu rovnováhu mezi úctou k velikosti díla a schopností předat jeho poselství dnešnímu posluchači bez přehnaného patosu a akademičnosti. Bachova hudba je nesmírně náročná – vyžaduje preciznost, intelekt, ale také hlubokou emoci a lidskost.
Věnujete se také pedagogické činnosti – vyučujete na Hudební akademii v Krakově. Jak studenty motivujete k hlubšímu porozumění hudbě 17. a 18. století?
Snažím se je vést k tomu, aby hudbu nevnímali jako něco nedotknutelného a starého, ale aby do ní vdechli vlastní, autentický život, promlouvali svým, živým jazykem. Povzbuzuji je, aby četli dobové prameny, experimentovali s artikulací, ornamentikou, poslouchali dobré zpěváky, sami zpívali, tančili. Když cítí, že tato hudba má co říci i jim, začíná být pro ně opravdová.
Máte za sebou nespočet projektů a nahrávek. Je nějaké barokní dílo, které Vám zatím uniká a k němuž byste se ráda v budoucnu dostala?
Sním o tom, že jednou najdeme jedno z oratorií nebo oper, které napsal Gottfried Heinrich Stoelzel během svého pobytu v hudbymilovné Praze. Jsou však považována za ztracené. Soudě podle jeho pozdějších skladeb, jež se zachovaly v německých sbírkách, by to mohla být bomba. Tato hudba si zaslouží, aby zazněla znovu a oslovila současné posluchače.
Věnujete se také nahrávkám pro rozhlas i nahrávací společnosti. Jaký rozdíl cítíte mezi živým koncertem a studiovou nahrávkou – a co považujete za autentičtější?
Živý koncert je neopakovatelný okamžik – sdílení energie mezi interprety a publikem, které se už nikdy nezopakuje. Nahrávka je naopak možností vytvořit jakýsi ideální obraz díla, vypilovaný do detailu. Autentické jsou oba přístupy – každý jiným způsobem.
Kdybyste mohla zrealizovat svůj projekt snů bez jakýchkoliv omezení – nástrojových, institucionálních či rozpočtových –, co by to bylo?
Mým snem je scénické uvedení duchovní opery, barokního oratoria, kde se propojí barokní gestika, kostýmy a světla s prostorem a sochami, jejichž gesta a výraz bychom oživili hudbou a pohyby. Věřím, že by to dokázalo dnešnímu publiku přiblížit barokní svět v celé jeho barevnosti a s emociálním prožitkem, jenž nás spojuje s minulostí.
Kdybyste měla pozvat posluchače na koncert Collegia Marianum v Třinci, co byste jim řekla?
Pozvala bych je na setkání s hudbou, která má sílu promlouvat i po staletích. Bachova díla nejsou jen mistrovskou architekturou tónů – nesou poselství radosti, útěchy a naděje. Přijďte je sdílet s námi, pod křídly andělů.
redakce SHF
