„I když byl Brahms zastáncem ‚čisté hudby‘, zde komponoval na text, který si sám připravil, a vytvořil pozoruhodnou syntézu katolické mše s luteránským charakterem díla.“
„Hlavní tíhu sdělení nesl sbor, který se stal protagonistou večera.“
„Zcela se naplnilo motto festivalu: Koncert v kostele je zážitek.“
Svatováclavský hudební festival v Ostravě vstoupil do své jubilejní, dvacáté sezóny. V úterý 5. září v katedrále Božského Spasitele zaznělo Německé rekviem Johannesa Brahmse v podání Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a sólistů Markuse Buttera a Marie Smolky za řízení dirigenta Rolanda Kluttiga.
Podzimní festival, který se v Ostravě a v celém Moravskoslezském kraji koná pod patronací sv. Václava, vstoupil do dvacáté sezóny, což dalo jeho zahájení obzvlášť slavnostní ráz. Uvedení Německého rekviem, op. 45 Johannesa Brahmse dodalo zahájení festivalu rozměr duchovní i výsostnou uměleckou úroveň. Německé rekviem psal Johannes Brahms po úmrtí své matky a také v zármutku nad osudem Roberta Schumanna. I když byl Brahms zastáncem „čisté hudby“, zde komponoval na text, který si sám připravil, a vytvořil pozoruhodnou syntézu katolické mše s luteránským charakterem díla. To má sedm částí a je v podstatě celé věnováno sboru. Kompozičně dílo skýtá nesmírné melodicko-harmonické bohatství, využívá principy polyfonie a typickou jeho vlastností je plasticita instrumentální i dynamická.
K jeho realizaci byla přizvána dvě špičková tělesa, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou. V sólových partech vystoupil rakouský barytonista Markus Butter a sopranistka Marie Smolka, původem z Ostravy, působící převážně v německy mluvících zemích. Dirigentem večera byl zkušený Roland Kluttig, který v současnosti zaujímá pozici hlavního dirigenta v opeře a filharmonii v Grazu. I přes nástrahy akustiky obrovského prostoru chrámu se mu podařilo přinést strhující interpretaci.
Hlavní tíhu sdělení na sobě nesl sbor, který se stal protagonistou večera. Zpěváci na sebe dokázali organicky navazovat a při změnách dynamiky jednotlivé hudební plochy tvarovali k žádoucí plasticitě; prolínali se a společně naplňovali chrám barevnou hudební strukturou. Polyfonní pasáže vykázaly kýženou homogenitu a koherenci, jakož i rytmickou preciznost. Ztíženou srozumitelnost slova kompenzovala obdivuhodná srozumitelnost hudby.
První věta, Selig sind, die da Leid tragen, začala temně a klidně, sbor z pianissima gradoval do plného zvuku, který dával jakýsi pocit bezpečí. Druhá Denn alles Fleisch, es ist wie Gras přinesla střídání mužského a ženského sboru, jež vrcholilo dramatickou fugou ve fortissimu, s velebným závěrem žesťů. Třetí Herr, lehre doch mich přinesla sólový baryton Markuse Buttera. Zpíval měkce a svým volumenem brzy ustoupil polyfonnímu sboru. Čtvrtá věta Wie lieblich sind deine Wohnungen byla příležitostí k prolínání sborových hlasů nejprve v pianu, postupně s nástroji v orchestru. Vyvážené lesní rohy výraz obohatily o údernost i napětí. Pátá část Ihr habt nun Traurigkeit patřila sólovému sopránu Marie Smolky, která zpívala kulatým tónem s příměsí líbeznosti, jasnými výškami a nosnými piany. Denn wir haben hier keine bleibende Statt byla citovou sborovou záležitostí a následné Siehe, ich sage euch ein Geheimnis patřilo sólovému barytonu. Ten zde nevyužil přesvědčivě příležitost k rozvinutí svého hlasu a byl zcela upozaděn návazným sborovým přednesem. Poslední část, Selig sind die Toten, rozzářily sladké soprány, následované dalšími skupinami hlasů. Společně hlasy dospěly k mohutnému závěru ve fortissimu.
Orchestr měl ztížené podmínky. Komunikaci mezi nástroji komplikovala nutnost rozmístit velké obsazení orchestru do šířky chrámu, přesto se dirigentovi podařilo jednotlivé nástrojové skupiny „vytahovat“ tak, že vytvořil vyvážený celek. Spolu se sborem tak stvořil povznášející a umělecky hodnotný večer, který posluchače naladil k dalším návštěvám koncertů festivalu. Zcela se naplnilo jeho motto: Koncert v kostele je zážitek.
