Michna a Olomouc

Svatováclavskou mši složil Michna pravděpodobně pro olomouckou katedrálu v letech 1699-1670. Opis mše byl pořízen Pavlem Josefem Vejvanovským a určen pro tradiční oslavy svátku sv. Václava, kterého se účastnil celý biskupský dvůr. Vznik mše pak souvisí i s expanzí svatováclavského kultu poté, co papež Kliment IX. Nechal rozšířit uctívání světce na celou církev. Mimořádnou důležitost skladby pak posiluje i skutečnost, že Michna zde užil trubek, které neměl ve svém jindřichohradeckém instrumentáři a které byly naopak složkou obsazení v Olomouci.

„Svatováclavské“ nešpory

Sbírka žalmů Officium vespertinum z roku 1648 byla dlouho považována za ztracenou. Je věnována městské radě Českých Budějovic 1. října 1648, tedy právě v měsíci a roce podepsání Vestfálského míru. Vzhledem k tomu, že Budějovice byly válkou velmi těžce zkoušeny a statečnost jejich obyvatel je v předmluvě několikrát vyzdvižena, můžeme se dohadovat, že blížící se konec války byl pro Michnu důležitým impulsem k dokončení sbírky. Jednotlivé čáti jsou dle dobové praxe doplněny o příslušné antifony, případě „concerto“ namísto druhé antifony, zpívané po žalmu. Za pozornost stojí závěrečná část nešpor – mariánský zpěv Magnificat. Styl se podstatně liší od ostatních Michnových skladeb a ponějvíce můžeme slyšet ohlasy tvorby Giovanni Gabrieliho a benátské školy.