Rozhovor pro redakci SHF: Mahan Esfahani a jeho vztah ke klasické hudbě
Už dlouho žijete v Praze. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo a čím vás může město (nebo české prostředí obecně) překvapovat či inspirovat i po tolika letech?
Samozřejmě, přijel jsem studovat k Zuzaně Růžičkové – i když jsem původně pocházel z Londýna a do Prahy jsem jezdil jen občas. V roce 2015 jsem se ale rozhodl udělat si z Prahy trvalý domov a po deseti letech tu stále jsem! Vždy mě překvapí, jak moc průměrný Čech ví o hudbě a jak pozorně a kriticky publikum poslouchá.
Vaše vystoupení v Ostravě bude v mnoha ohledech výjimečné – představíte se jako cembalista i jako dirigent. Jak tyto dvě role vnímáte? Jsou pro vás propojené, nebo je berete odděleně?
Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl vystupovat na veřejnosti i jako dirigent (musím přiznat, že to zatím dělám dost opatrně a sleduji, kam mě to povede). Dobrý dirigent studuje svůj obor stejně, jako jsem já studoval hru na cembalo, proto tyto role vnímám jako rovnocenné. A je to také role, kde musím se svými kolegy komunikovat beze slov.
Na Svatováclavském hudebním festivalu jste už několikrát vystupoval. Jaké máte vzpomínky na předchozí ročníky? Jak byste festival charakterizoval a co pro vás znamená – z hlediska atmosféry, dramaturgie či přístupu publika?
Na tomto festivalu jsem si vždy užil skvělý čas, s rozmanitými programy. Znám všechny stereotypy o Moravanech a jejich úžasném hudebním i rytmickém cítění – a protože publikum dokážu velmi dobře „číst“, mohu říct: všechny jsou pravdivé.
Cembalo si většina lidí spojuje výhradně s barokem. Vy se ale snažíte o jeho rehabilitaci jako živého a současného nástroje. Jaká je vaše vize pro cembalo v 21. století?
Řeknu to jednoduše – pokud si myslíme, že už o nástroji a jeho možnostech víme všechno, pak jsme ještě neodvedli dost práce.
Cestujete mezi kontinenty, kulturami a různými typy publika. Stalo se vám někdy, že cembalo silněji rezonovalo na jednom místě než na jiném – kulturně, emocionálně, nebo třeba úplně nečekaně?
Upřímně – vůbec ne. Lidé jsou v podstatě všude stejní – jen se jinak oblékají a mají jiná jména. Rád ale hraju pro publikum ve střední Evropě (když mám tu možnost).
Mnohé vaše projekty jsou založeny na dramaturgické odvaze – nebo možná ochotě jít proti očekávání. Setkal jste se s kritikou z tradičních kruhů? A pokud ano, co vám pomáhá si za svým názorem stát?
Samozřejmě, ale „zlatí chlapci“ nikdy nevytvořili dějiny, že? Každopádně, mým cílem při vytváření programu nikdy nebylo – věřte nebo ne! – být problémový nebo provokativní. Jen chci, aby posluchač cítil hudbu tak, jak ji cítím já.
Vaše koncerty bývají nejen virtuózní, ale také interpretačně silné. Považujete hudbu za prostředek společenské komunikace – a pokud ano, co by podle vás měla klasická hudba dnes světu sdělovat?
Kdyby to šlo vyjádřit slovy, pak by hudba nebyla potřeba. Nepovažuji hudbu za ozdobu jazyka ani za něco, co jen dokresluje myšlenky – myslím, že je těmito myšlenkami v samotné podstatě prodchnutá a tvoří klíčovou součást lidského vědomí.
V rozhovorech často zmiňujete, že klasická hudba nesmí být elitářská. Co podle vás nejvíc pomáhá bourat bariéry mezi jevištěm a publikem – repertoár, jazyk, prostor?
Zpravidla věřím publiku (i když občas člověk vidí věci, ze kterých se mu ježí vlasy!). To je základní stav, než člověk někomu hudbu otevře. Věřím, že lidé přirozeně cítí a oceňují integritu, i když nerozumí specifickému „jazyku“ hudby v určitém kulturním kontextu.
Jste známý tím, že mluvíte přímo k publiku – jak na koncertech, tak v rozhovorech. Jak důležité je pro vás budování vztahu s posluchači a co by podle vás mělo být jeho součástí?
Myslím, že dnes už s publikem mluvím mnohem méně než dřív (to je asi součást stárnutí, že?). Nechci být hudebník, který se snaží zalíbit všem jen proto, aby si ukojil své ego. Mé ego je naprosto zdravé – raději mluvím k těm, jejichž vnímání je na úrovni hudby a hodnot, které nám sděluje.
V médiích často otevřeně mluvíte o tématech, na která svět klasické hudby ne vždy ochotně reflektuje – společenské stereotypy, kulturní izolace nebo akademická strnulost. Připadáte si někdy jako „provokatér“?
Ne záměrně. Pokud instituce trvají na opakování stejných myšlenek a klišé, nemohou se zlobit na ty z nás, kteří o tento proces opakování nestojí. Dělá to z člověka provokatéra, nebo spíš svobodného? Třeba představa, že staré nástroje slouží pouze k „rekonstrukci“ zvuku minulosti – bez filozofické kvalifikace či širší perspektivy – je pro mě naprosto neobhajitelná.
Nahráváte také pro rozhlas a vydavatelství. Jaký je rozdíl mezi živým koncertem a nahrávkou – a co považujete za autentičtější?
Koncert je vždycky autentičtější, ve všech ohledech. Momentálně nahrávám všechna Bachova klávesová díla pro britské vydavatelství Hyperion (první díl Dobře temperovaného klavíru právě vyšel) – a věřte mi, nikdy nejdu do studia nahrávat něco, co jsem předtím nehrál mnohokrát naživo pro publikum. To, co slyšíte na desce, je nejlepší možné „zachycení“ koncertu, ale nakonec jsou koncerty vždycky lepší.
Kdybyste mohl uskutečnit svůj vysněný projekt bez jakýchkoliv omezení – nástrojových, institucionálních či finančních – jaký by to byl?
Opravdu bych chtěl nahrát všechna díla Domenica Scarlattiho – samozřejmě klávesová na dobových nástrojích, které by odpovídaly jeho kulturnímu prostředí, ale také dochované kantáty, opery (možná je i scénicky nastudovat), instrumentální skladby a samozřejmě duchovní hudbu, která je opravdu špičková. Považuji ho za jednoho z největších géniů historie, na úrovni Johanna Sebastiana Bacha. Také bych chtěl objednat možná dalších třicet nových skladeb pro cembalo (už jsem jich zadal přes dvacet!).
redakce SHF
