Rozhovor s Markem Ebenem pro redakci SHF
Pane Marku, dílo Labyrint světa a ráj srdce patří k nejzásadnějším duchovním skladbám vašeho otce. Kdy jste se s touto kompozicí poprvé setkal, jaký dojem na (ve) vás zanechala a jak ji po těch letech vnímáte dnes?
Poprvé jsem Labyrint slyšel ještě jako kluk, když ho táta hrál s Milanem Friedlem v kostele u Martina ve zdi. Byly tam pořádné varhany, myslím, že čtyřmanuálové a za nimi byla lavice, kde jsem mohl sedět, takže jsem měl tátu z první ruky a interprety taky. Byl to krásný cyklus, kde byly taky biblické knihy, jako kniha Job, první a druhá kniha Samuelova nebo kniha Kazatel. Vyšlo to tehdy v nakladatelství Kalich a mnohokrát jsem se snažil získat ty nahrávky, ale mám jen dvě. Labyrint na mně udělal už tehdy velký dojem, protože Komenského mnoho lidí vnímá, jako takového přísného, suchého učitele, ale ve skutečnosti je ten text šťavnatý, velmi vtipný, ale taky velmi hluboký.
Jednou jste uvedl, že váš otec byl nejen výjimečný skladatel, ale i hluboce duchovní člověk. Vnímáte Labyrint světa jako jeho osobní výpověď o víře a lidském hledání smyslu?
Táta vždycky Komenského obdivoval, vzpomínám si, jak řekl, že nechápe, jak mohl Komenský poté, co mu v Lešně shořela velká část jeho děl, začít okamžitě psát ty věci znovu. A táta říkal, že si neumí představit, že by jedinou svou skladbu začal psát znovu. A taky ho dojímalo, že Komenský v Labyrintu vlastně vyjadřuje hlubokou skepsi nad tímto světem, ale zároveň se nikdy nepřestal snažit o jeho zlepšení.
Texty Jana Amose Komenského, které skladba zhudebňuje, jsou i po staletích překvapivě aktuální. Jak vnímáte spojení této literární předlohy s hudebním jazykem vašeho otce?
Myslím, že si ten archaický text s tátovou moderní muzikou rozumí velice dobře. Ta hudba je sice občas trochu divoká, ale vždy je ve službách textu, vlastně se snaží, společně s Komenským, provést posluchače všemi svízelemi tohoto světa až k závěrečnému spojení s Kristem.
Mnoho lidí vnímá Labyrint světa jako vnitřně filozofické a emocionálně silné dílo. Máte při jeho poslechu či interpretaci jako recitátor nějaký osobní moment, který vás vždy zasáhne?
Musím říct, že málokterý večer je pro mne tak emocionálně náročný, jako právě Labyrint. Přece jenom jsme ho s tátou hráli společně mnoho let, takže ho pořád za varhanami vidím, a navíc to závěrečné vyústění je opravdu dojemné, člověk má sám co dělat, aby udržel emoce trochu na uzdě, takže když to skončí, cítím se, jako po tříhodinovém představení, přesto, že je to vlastně jen dvanáct stránek textu.
Na Svatováclavském hudebním festivalu jste již v minulosti několikrát vystupoval. Jaké jsou vaše vzpomínky na předchozí ročníky? Jak byste charakterizoval festival jako celek a co pro vás tento festival znamená – atmosférou, dramaturgií nebo přístupem publika?
Vaše publikum je, řekl bych, vychované. A to je velká vzácnost. Je to publikum, které už ledasco slyšelo, je poučené a velmi dobře reaguje. Myslím, že to je výsledek dlouhodobé práce a klobouk dolů přede všemi, kteří festival už tolik let dělají, je to opravdu záslužná činnost a dělá náš národ lepším.
Vaše umělecká dráha je pozoruhodně široká – od hudby přes divadlo až po televizní práci. Kde hledáte v současnosti největší tvůrčí naplnění?
Já mám všechny ty větve své činnosti moc rád, ať je to kapela, hraní ve Viole, Stardance, Plovárny nebo Festival ve Varech. Všechno to dělám už velmi dlouho a nic se mi neomrzelo, je moc příjemné odskakovat od jednoho žánru k druhému, člověk se trochu okysličí a myslím, že pro tu uměleckou činnost je to docela zdravé. Takže teď jsem zrovna zvědav, jaké to bude provozovat Stardance naživo, ve sportovních halách, pro tisíce diváků. Ale když pak člověk přijde do Violy a může si zahrát pro osmdesát lidí, protože víc se jich tam nevejde, má to taky svůj půvab.
Před několika dny jsem Vás slyšel hrát s kapelou Bratři Ebenové na festivalu „Štěrkovna“ v Hlučíně. Vaše vlastní hudební tvorba má často jemně ironický, ale zároveň lidsky citlivý tón. Myslíte, že jste v tomto ohledu nějak ovlivněn skladbami svého otce?
Já bych byl rád ovlivněn, protože táta byl opravdu velký skladatel. Je pravda, že jsem na jeho muzice vyrostl, takže nějakou stopu to snad zanechalo, ale to co píšu, je takový lehký žánr, to se s tátovými věcmi nedá srovnat.
Kdybyste měl krátce představit Labyrint světa a ráj srdce někomu, kdo jej doposud nikdy neslyšel, co byste řekl?
Ať se toho nebojí, že bude koukat, jak je to vtipné a aktuální, skoro to vypadá, jako by to Komenský dopsal včera.
redakce SHF
Fotogalerie
+1 fotografie
