Rozhovor pro redakci SHF: Nikol Bóková – Her Country / Její vlast
Název Vašeho autorského projektu Her Country / Její vlast evokuje spojitost s cyklem Má vlast Bedřicha Smetany. Je mezi nimi nějaká souvislost?
Mnohovrstevnatá! Vlastně díky Smetanově vlasti vznikla ta moje. Byla mi v určitých smyslech odrazovým můstkem ke všemu, co postupně vzniklo. Každá z šesti částí, v mém případě v poloviční délce a místo symfonického v komorním obsazení, se nějak se Smetanovou vlastí pojí. První dvě části zlehka pracují
se Smetanovými tématy, i když nikdy to není doslovná citace, jsou to spíše takové hříčky transformované
do mé vlastní hudební řeči. V druhé části s názvem Řeka, je inspirace po hudební stránce nejsilnější. Mám tam jako Smetana taky svatbu, malý a velký tok, hon nebo řeku mizící v dálce. Jen je to řeka protékající jiným světem, respektive jiným časem. Inspirace formou a tématy je tam vyplněná novým obsahem. Jako například když místo jeho velké vesnické veselky je moje svatba intimní a poetická. A protože jsem k některým dalším částem nenašla žádný přímější vztah, hledala jsem analogie. Téma Šárky v mé vlasti převzala Milada Horákova, pro Tábor, začínající hlubokými tympány, mi byl náhradou karvinský důl Darkov. Smetana končí Blaníkem, já jsem cyklus zakončila částí Domov, protože mi tvorba této hudby mimo jiné přinášela i spoustu zamýšlení se nad tím, co pro mě moje rodná země a domov vlastně znamená.
Jak byste charakterizovala svou hudbu – a jak byste ji přiblížila čtenářům, kteří ji ještě neslyšeli?
Já bych řekla, že hudba se musí slyšet. Je fakt krásné, když dá někdo poslechu šanci. Není to úplně tak přímočaré, že by pro uchopení toho, co je moje hudba, stačilo poslechnout si jednu věc, protože každé mé album je docela jiné, a každá skladba v něm reprezentuje část celku, navíc někomu se některé věci nedostanou pod kůži hned na první poslech, někoho více osloví trio, dalšího zas něco jiného. Ale ta hudba tady je, s otevřenou náručí, pro všechny, kteří budou mít chuť se s ní svézt, ať už to bude kamkoliv.
Na projektu spolupracujete s Radkem Baborákem, jeho Baborák Ensemble a mezzosopranistkou Bellou Adamovou. Jaká je tato spolupráce a jak Vám to společně muzikantsky „ladí“?
Já si toho, že tu hudbu prvotně uvádějí právě tito interpreti, nesmírně vážím. Je to úžasné, moct tvořit něco
s vědomím, že to bude rovnou hráno tak skvělými hudebníky. A o to krásnější je, když je k tomu všemu má člověk fakt rád.
Součástí Vaší kompozice je část inspirovaná dopisy Milady Horákové, které psala své rodině z vězení. Jaký rozměr podle Vás tato inspirace Vašemu dílu dodává?
Hluboký. Skládala jsem tu hudbu tak, že jsem si četla ty dopisy a u toho hrála na klavír a hledala hudbu.
A pokaždé, když mě to rozplakalo, tak jsem to zapsala. Bylo to pro mě emočně hodně silné. Obzvlášť, když jsem se rozhodla, že hlavními pilíři té skladby budou láska, hrdost, naděje a smíření. Bylo náročné udržet krok s Miladou Horákovou v její víře a síle, přes všechno to temno a zlo, kterým byl její život vystlán, tak to pro mě byla taková niterná pouť skrze člověka, na kterého bychom neměli zapomenout.
Studovala jste klasický klavír na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, ale nyní jste především jazzová pianistka a skladatelka. Co Vás k tomuto posunu přivedlo?
Já bych sama o sobě řekla, že jsem především pianistka a skladatelka. To jazzová bych dodala pouze jako jednu z odnoží, které se věnuju. Posun tím směrem se stal po vydání mého debutu, který do jazzu pro jeho komplexní vyznění tak nějak přirozeně spadá, přestože byl složený pianistkou čerpající pouze ze dvou zdrojů, a těmi byly klasické vzdělání a radost z objevování vlastního jazyka. No a od té doby jsem si vyvinula svou hudební řeč dostatečně širokou na to, abych mohla vplouvat pro moje kompozice do pestrých vod, od světa klasiky, přes jazzová pódia až po alternativní pop. To spektrum mi umožňuje pohybovat se v tvorbě s pocitem obrovské svobody, a zároveň to paradoxně o to víc kultivuje a otesává moje hudební vyjádření.
Pocházíte z Ostravy – je pro Vás zvláštní či jinak významné představit se doma? A jak vnímáte Svatováclavský hudební festival?
Doma je pro mě už spoustu let Praha, ale to, že jsem vyrostla v Ostravě, že tam mám rodinu, a že jsem tam vystudovala konzervatoř, to je součást, která se neodpáře. Hodně si pozvání do Ostravy cením, tak jako si vážím ocenění Jantar. Totiž to, že moje hudba v sobě obsahuje i rovinu přispění do kultury kraje, odkud pocházím, to je pro mě hodně dojemná věc. Váš krásný Svatováclavský hudební festival byl založen dva roky předtím, než jsem nastoupila do prváku na konzervatoř. A jsem si jistá, že jsem nějaké z koncertů během studií navštívila, i když jsem třeba pro rozjařenost mladé studentské duše ani nevěděla, kdo má daný program na svědomí! Festivaly jako je ten váš, jsou hodnotné a důležité. Jak pro lidi v daném kraji, tak pro umělce i pro tu hudbu samotnou, z níž některá má možnost zaznít jen díky nim. A dělá mi velkou radost být součástí vašeho letošního ročníku.
S manželem máte vlastní hudební vydavatelství. Produkujete spíše pro český, nebo zahraniční trh?
A jak vidíte situaci s vydáváním hudebních nosičů dnes?
Když jsme v roce 2022 vydavatelství založili, taková tmelící myšlenka, která pojila všemožnou pestrost
v rozhodnutích, byla ta, že chceme tvořit hudbu pro celý svět. Aby naše hudba byla časem v lidských životech tak běžné téma, jako je počasí. A když jsme opravdu upřímně naslouchali našemu nitru, vyšlo z toho postupně to, že vydavatelství Slunce a déšť bylo založené v Praze, jeho oficiální název Soleil et Pluie je ve francouzštině, první desky jsme lisovali v Holandsku, digitální distribuci jsme založili v Americe, logo vydavatelství máme v japonské katakaně. Sice všichni máme svou rodnou vlast a kořeny, ale pořád jsme tady společně, na jedné nádherné planetě. Na situaci nosičů bychom se samozřejmě mohli rozpovídat, ale možná stačí říct, že v sobě fyzické nosiče stále nesou určitá kouzla, a že jejich existence pořád umí dělat určitým lidem různé druhy radosti a potěšení, ale je tady druhá strana, která je zaštítěna slovem vývoj, ke kterému ještě můžeme přiřadit slovíčko nezastavitelný. A přestože já a můj muž patříme do té zužující se skupiny lidí, kterým například vinyly umí přinášet krásné okamžiky, přesto je pro nás ve finále důležitější to, že se k lidem naše hudba dostane, než to, jak se k nim dostane. A když k tomu připočteme myšlenky na naší planetu, začíná být otázkou, zda a v jaké míře nosiče stále vyrábět.
Jaké jsou Vaše další umělecké plány? Máte vysněný projekt, který byste chtěla uskutečnit bez ohledu na jakákoliv omezení – nástrojová, časová či finanční?
Ony vlastně všechny skladby a projekty, které tvořím, jsou docela vysněné. A u všech si moc přeju, ať můžou žít. Od klavírního sóla až po symfonickou tvorbu, která se po několika měsících v koutku mé mysli začíná snažit klubat a prosadit si prostor v mém programu. Skladeb, které chci vytvořit, je velký zástup, a někdy to představuje hodně naslouchání, rozpoznat, čemu je nejlepší a nejefektivnější se zrovna věnovat. Nedávno se mi třeba stalo, že jsem usedla ke skladatelskému stolu s cílem tvořit novou skladbu pro fagot a smyčcový kvartet, ale za pár hodin jsem vstala s kusem nové skladby pro klasické klavírní trio. Člověk se časem naučí nebýt smutný z toho, že nevzniklo to, co měl v plánu, ale o to víc se radovat z toho, že se mu vylíhlo překvapení. A pokud by pro mě neexistovala finanční omezení, pak bych s každou dokončenou skladbou, nezávisle na jejím uskupení, utíkala do studia a rovnou bych ji natočila, a všechny hudebníky, kteří by byli součástí toho, že ta hudba ožije, bych bohatě odměňovala.
redakce SHF
Fotogalerie
+3 fotografie
