Velkolepý závěrečný koncert nás letos zavede do Paříže – ať už díky trojlístku slavných skladatelů Saint-Saëns – Berlioz – Poulenc, pařížské sólistické špičce (Isabelle Druet, Sébastien Droy, Tomislav Lavoie), ale také mistrovství Philippa Bernolda. Tento světově uznávaný pařížský flétnista a dirigent je dlouholetým hostem festivalu, na kterém pravidelně uvádí přední skladby francouzské duchovní hudby. Po sérií koncertů SHF, na kterých zazněla monumentální díla Hectora Berlioze, přijíždí tentokrát do moravskoslezské metropole, aby představil zřídkakdy uváděné oratorium Potopa Camilla Saint-Saënse (česká premiéra), a to u výročí 100 let od skladatelovy smrti. Zazní také Berliozovy Letní noci a na závěr Poulencovo Stabat Mater v podání Kateřiny Kněžíkové. „Kateřinu jsem objevil před dvěma lety, když jsme spolu uvedli na SHF Poulencovo Gloria. Zamiloval jsem si její hlas. Ve Stabat Mater bude dokonalá.“ uvádí dirigent Bernold, který bude 28. září v Katedrále Božského Spasitele také řídit také Janáčkovu filharmonii Ostrava a Český filharmonický sbor Brno.
Le déluge (Potopa), op. 45
Oratorium složené Saint-Saënsem v roce 1875 na biblickou báseň (poème biblique) Louise Galleta, bylo poprvé uvedeno 5. března 1876 v Théâtre du Châtelet pod taktovkou Edouarda Colonna, kde bylo nadšeně přijato publikem. Dílo otevírá instrumentální předehra pro smyčce a sólové housle, která představuje krásu a klid světa před tím, než se lidé odvrátili od Boha – tato předehra se často hraje samostatně jako koncertní skladba. Poté následují tři části pro čtyři sólové hlasy (soprán, kontraalt, tenor a bas), sbor a symfonický orchestr, které postupně vyvolávají představu Božího hněvu („J’exterminerai cette race“) a oznámení potopy, neúprosného povstání vody, do které se svět ponoří, a nakonec obnovenou naději a božský slib („Je ne maudirai plus la terre“ – vokální kvarteto, které Saint-Saëns považoval za „základní kámen celé struktury“). Dílo odráží poetickou verzi epizody o potopě světa a Noemově arše z 6.–9. kapitoly knihy Genesis, která upřednostňuje vyprávění před dialogem, a spoléhá při prezentaci příběhu více na orchestr než na sólové hlasy. Saint-Saëns proto využívá orchestrální sazby schopné vykreslit efekty dějové linie. Nejpozoruhodnější příklad nastane, když ke zvýraznění strachu způsobeného povodní přidá k počátečnímu zvuku dvě trubky, dva pozouny, tři kontrabasové tuby, tam-tam a chromatické kotle a k vykreslení bouřlivě se vzdouvajících a opadajících vod pak vzestupné a sestupné stupnice. Le déluge se také vyznačuje opakováním melodických témat typických pro Wagnera či Berlioze, která umocňují narativní sílu hudby, a přítomností fugátových pasáží (tři fugy), které odhalují skladatelovu zálibu v kontrapunktu. Zvláštní forma libreta se nehodila k personalizaci – tím spíše, že jsou vynechány postavy jak Noemovy manželky a synů – a tak v důsledku nejsou přiřazeny příslušné role jednotlivým zpěvákům. Sólové party jsou voleny podle jejich epického, lyrického či dramatického kontextu a úloha sboru je pouze dramaturgická, kdy posiluje vyznění již řečeného.
Více o oratoriu v kontextu autorova života a díla se můžete dovědět na portálu Opera Plus.
